Stráž Smrti I.

Prapor legie Stráže SmrtiLegie Stráže Smrti, hrůzní Moroví mariňáci Nurgleho, se pro Impérium lidí stala nemilosrdnou a hrůznou pohromou. Vždy tomu tak ale nebylo. Před deseti tisíciletími byla Stráž Smrti jednou z dvaceti původních legií vesmírných mariňáků; shromáždila se k obraně lidstva pod velením Císaře a svého hrozivého primarchy, Mortariona.

 

Počátky

Když bylo dvacet právě narozených Císařových primarchů rozmetáno po galaxii, hovoří Stygijské svitky o jednom, který spočinul v nehostinném močále pokrytém na míle v každém směru mrtvými po masakru jakési bitvy. Tou planetou byl Barbarus, věčně pohroužený do jedovaté mlhy, jehož hornaté útesy ovládali vojvodové fantastických schopností a hrozivých choutek, a jehož lidští osadníci, kteří zde ztroskotali před tisíciletími, se mačkali v nejnižších údolích pod dusivými mlhami. Žili životy neutuchajícího děsu, ve dne se pod zastřeným sluncem, které nikdy nedokázalo úplně proniknout mlhou, protloukali životem rolníka a po setmění se u ohňů krčili před hrůznými bytostmi, které se neviděny procházely v horách.

 

Největší z těchto vládců stál triumfálně na bojišti a těšil se z masakru, dokud ticho neroztříštil dětský pláč. Legenda praví, že vojvoda ve své vrzající zbroji prochodil v moři mrtvol celý den a noc, přitahován nářkem novorozence. Na okamžik zvažoval, že jeho mladý život ukončí; ale žádný obyčejný člověk neměl být schopen dýchat zkažené jedy těchto výšek Barbaru, tím méně křičet jako toto dítě. Dlouhé okamžiky hloubal nad tou věcí, která vypadala lidsky, zjevně ale byla něčím víc; pak novorozeně sebral a odnesl jej z místa jatek. Přes všechnu svou temnou moc dosud neměl nic, co slibovalo toto dítě: syna a dědice. Protože byl zrozen ze smrti, na poli smrti, pokřtil vojvoda novorozence Mortarion - dítě smrti.

Jako jeho vládce testoval meze novorozencovy odolnosti a když přesně určil, jak vysoko v toxických mracích na vrcholcích Barbaru dokáže dítě přežít, vztyčil na tom místě kamennou pevnost a obehnal ji plotem z černého železa. Pak přestěhoval svůj vlastní dům za ni, na nejvyšší útes, kde byla atmosféra smrtící i pro čerstvě narozeného primarchu. Mortarion dospíval ve světě citadel z plačtivě šedého kamene a ze železa odlitých plotů, kde samotný vzduch přinášel smrt a slunce nebylo nikdy více než vzdálená rozmazaná skvrna.

Byl to svět neutichající války proti nepřátelským pánům, kteří jednoho dne přišli s ohromnými armádami slátaných mrtvol, druhého pak s oddíly mučených měňavců, více stvůrami než lidmi. Aby přežil, učil se Mortarion u nohou svého vládce, a učil se dychtivě - všemu, co mu jeho pán chtěl předat. Mortarion pozřel vše: od bojových doktrín po pradávná tajemství od manuálních dovedností po strategii. Učil se a rostl, utvářen svým ponurým prostředím, ale stále byl dítětem Císaře - nadlidsky odolný vůči jedovatému vzduchu kolem a nadlidsky silný i přes nedostatek odpovídajícího slunečního svitu a výživy. Mortarionův intelekt byl velice ostrý a kladl otázky, na něž jeho pán nechtěl odpovídat.

Postupem času se tyto otázky soustředily na křehké tvory z údolí pod útesy, které vojvoda lovil, aby mohl znovu oživovat jejich mrtvoly a aby získal oběti pro svá prokletí. Jeho pán držel Mortariona dál od lidských osad, jak jen mohl, ale samotný akt odpírání sytil posedlost dospívajícího primarchy. Konečně přišel den, kdy už Mortarion toto upírání nemohl déle snášet a vyklouzl ze sklepení své pevnosti. Poslední věc, kterou slyšel, když sestupoval z hor, byl hlas vládce, jediného otce, kterého kdy znal, jak řve ve zhoubné temnotě z vysokých hradeb a zříká se primarchy za jeho zradu. Bylo to varování, že návrat by znamenal jistou smrt.

Sestoupení z mlh bylo pro Mortariona překvapením; jeho plíce poprvé naplnil vzduch prostý jedů. Cítil vůni připravovaného jídla, čerstvě sklizeného obilí, zaslechl hlasy nezastřené mlhou a poprvé zaslechl smích. Mladý primarcha poznal, že se ocitl mezi svými, že "křehké oběti" vojvodů byli jeho vlastní lidé. A s tímto poznáním přišel vztek. Rozhodl se přinést jim spravedlnost, kterou jim temné síly, jež pobývaly v horách, upíraly.

Přijetí Mortariona mezi lidské osadníky Barbaru nebyla snadná věc. Jakkoliv se sám cítil být jedním z nich, pro ně se jen málo lišil od stvůr z hor. Jak čněl i nad nejvyššími z nich, vyzáblý a bledý, s prázdnýma a strašidelnýma očima, které prozrazovaly, jaké hrůzy spatřil, byl Mortarion postrachem pro většinu osadníků. Hleděli na něj s nedůvěrou a strachem. To mladého primarchu ranilo, ale vyčkával, svou ohromnou sílu využíval k práci na polích s jejich ubohou úrodou a věděl, že příležitost, kdy bude moci ostatní přesvědčit, přijde. A když se tak za soumraku stalo, byl připraven.

Z temnoty vyšly šourající se temné věci. Nějaký méně mocný pán vedl své mrtvolné slouhy do osady, kde si v tichosti a bez lítosti brali ty, kteří mohli posloužit temným účelům jejich vládce. Rolníci se bránili, jak nejlépe mohli, pochodněmi a farmářským náčiním hbitě přeměněným ve zbraně. Bylo to to jediné, co mohli dělat jiného než utéct, o nějakém rovnocenném boji nemohla být řeč. Zbytečnost tohoto okamžiku si přehrávali celý život a věděli, jak skončí. Ale jen do té doby, než mezi ně vpochodoval Mortarion. Tyčil se nad nimi s ohromnou obouruční kosou, zaútočil na řady nepřátel celou svou silou zrozenou ve vzteku a vyhnal je z vesnice. Jejich temný pán se rozesmál, když se přibližoval, a stáhl se do jedovatých výšin, kde jej ten rebelující člověk nikdy nemohl dostihnout. Stále se tak opovržlivě usmíval, když jej Mortarion na úbočí hory dohonil a vykonal svou pomstu za "křehké oběti" z údolí. Po té noci bylo již Mortarionovo místo mezi osadníky nezpochybnitelné.

Když dospěl, naučil Mortarion osadníky Barbaru vše, co znal o válčení. Zprávy o jeho smělých činech se rozšířily a mnozí podnikali nebezpečnou cestu, aby se také přiučili. Z vesnic se pomalu stávala opevnění a z vesničanů lepší obránci. Nakonec se Mortarion vydal mezi lid, cestoval od osady k osadě, učil, budoval a když si to situace vyžádala, tak je bránil. Úplná spravedlnost mu však byla vždy upřena; temné síly dokázaly vždy ustoupit za neproniknutelný val svých jedovatých mlh. Jeho lidé se mohli pouze bránit. To se muselo změnit.

Mortarion naverboval ty nejtvrdší a nejodolnější z obyvatel Barbaru a vytvořil z nich malé oddíly, které sám cvičil a naučil je nejen obraně, ale také útoku. Když čas dovolil, nechal kováře místo nástrojů vyrábět zbraně a řemeslníky formovat zbroj. A sám spolu s těmi nejlepšími umělci, které dokázal najít, obrátil svůj nesmírný intelekt k vyřešení problému jedovatého vzduchu.

Monografie inkvizitora Mendikoffa Katafrakta smrti uvádí již známé výsledky. Když příště vojvoda sestoupil z hor a obrana vesničanů byla natolik úspěšná, že se podařilo jeho prokletou armádu zahnat na ústup, postupoval za nimi do mlhy Mortarion se svou družinou bojovníků maskovaných primitivními filtračními trubicemi a dýchacími přístroji. Poprvé v živoucí historii přinesly oběti smrt do říše smrti, zabily vojvodu a zmasakrovaly jeho armádu. Mortarion nepřestával zdokonalovat dýchací systémy svých bojovníků a on a jeho Stráž Smrti, jak se jeho družině říkalo, vystupovali stále výš do říše temných sil a střetávali se se stále nakažlivějšími chorobami. Neustálé vystavení vyšším a vyšším dávkám toxinů jeho Stráž Smrti zocelilo, a jak se ukázalo, přenášela se tato vlastnost na další generace, které byly stále odolnější, jako by soutěžily se samotným svým šampiónem.

Mortarionovi a Stráži Smrti byl odepřeny jen ty nejtoxičtější vrcholy. Válčili po jedovatých horách Barbaru celé měsíce, až proti nim stál už jen poslední ponurý palác, palác, o kterém Mortarion dobře věděl. Koncentrace smrti v jeho okolí byla pro jeho oddíly příliš silná a hrozila i samotnému Mortarionovi, takže se stáhli. Když se však vrátil, bylo osudem jeho světa, aby se mu ještě jednou vymkl z rukou.

Mortarion a jeho bratři dorazili do vesnice, která byla živější, než ji primarcha kdy pamatoval. Každý hovořil o příjezdu cizince, mocného dobrodince, který přislíbil spasení. Primarchova nálada potemněla; tento den vysvobození byl vším, na čem celý život pracoval, a nyní zjistil, že mu vůbec nečiní radost, že by se o něj měl dělit s nějakým nově příchozím hovořícím o pochybných plánech.

Vypravěči příběhů říkají, že Mortarion při svém příchodu vyrazil masivní dřevěné dveře sálu. Tam, sedící u hostiny, nalezl stařešiny a cizince, který byl jejich opakem v každém představitelném směru. Kde oni byli vyzáblí a bledí, byl on robustní a do bronzova opálený, jeho fyzická stránka byla naprosto perfektní. Lidé Mortarionův příchod dychtivě přivítali. Navzdory účinkům, které na něj měly jedy Barbaru, byla spojitost mezi novým dobrodincem a jejich ochráncem všem zřejmá na první pohled. Tak zřejmá, jako že jde o otce a syna. Mortarion však o žádné spojitosti nic nevěděl. Pozdravil cizince s těžko ukrývaným nepřátelstvím, které se rychle změnilo ve hněv nad cizincovým naprostým klidem. Stařešinové hovořili o příslibu nově příchozího sjednotit lid Barbaru ve velké a rozpínající se bratrstvo lidstva, které by jim mohlo pomoci zbavit se pronásledování z hor. Mortarion cítil, že jeho chvíle triumfu mu mizí mezi prsty. Sevřel násadu své všudypřítomné kosy, až mu klouby zbělaly a prohlásil, že on a jeho Stráž Smrti nepotřebují k dokončení svého boje za spravedlnost žádnou pomoc.

Říká se, že dobrodinec tiše zapochyboval o tvrzení bouřlivého mladého primarchy, poukázal na selhání Stráže Smrti při pokusu dosáhnout poslední vysoké citadely a pak hodil na zem rukavici. Pokud dokáže Mortarion přemoci vysokého vládce sám, stáhne se a nechá Barbarus svému osudu. Pokud však selže, přidá se k jeho Impériu lidí a Mortarion mu odpřísáhne naprostou věrnost a loajalitu. 

Jak špínou obalený Land Raider drtil mrtvoly nafouklé jedovatými plyny pod svými zrezivělými železnými pásy, řinuly se z nich litry výkalů a jejich rosolnaté kosti se měnily na drť. Okolo masivního vozidla hřměly exploze a naplňovaly vzduch smrtícími šrapnely, které drásaly mrtvý povrch jeho opancéřovaných boků. Podél morového tanku kráčeli čnící a deformovaní bojovníci, a jak postupovali, pálili do žluté mlhy ze svých hleny obalených bolterů. Obranná linie Imperiálních Pěstí byla vzdálena necelých padesát metrů, zemi před ní pokrývaly pokřivené, morem prolezlé schrány těch, kteří měli tolik smůly, že se jich dotkly temné síly. Mlha se vlnila kolem Land Raideru jako živá věc, jako by sama chtěla provést nějakou zrůdnost. Bílý žár střely z laserového kanónu probleskl odporným oparem, zasáhl trup tanku a propálil do jeho masitého obalu hlubokou ránu. Mohutné vozidlo se otočilo, ale dál se pohybovalo, vířící pásy metaly na všechny strany pruhy shnilého masa a rozložených končetin, jak prorazilo patetickou barikádu, již vztyčil protivník. Země se otřásla, když vozidlo dopadlo zpět. Přední rampa klesla a zevnitř se jako dech nějaké obří, nakažené stvůry vyhrnuly chorobné výpary. Jako vyzvraceni z břicha opancéřované bestie se z Land Raideru vyřítili bojovníci zplození v nějaké hnisavé noční můře, zkažený nakažlivý opar zahaloval jejich přilby do dýmající tmy.

Garda SmrtiObří postavy, téměř tři metry vysoké, byly oblečeny do terminátorské zbroje pokryté hnisem, mokvajícími vředy a boláky. Z prasklin v brnění prosakovaly nakažlivé léze a odporná organická hmota. Bratr Colathrax procházel mlhou sladkého rozkladu a smrští bolterových střel a jeho morový meč šlehal vlevo i vpravo. Sekal a bodal, řezal kůži a nabodával orgány, nikdy však rovnou nezabil, to nikoliv. Neboť kdo byl, aby svým nepřátelům upřel agonizující blaženost Hniloby Otce Nurgleho? Jak sladké bylo sledovat ty, které falešný Císař učinil mocnými, jak klesají do šílenství a rozkladu, jejich kdysi mocná těla se stávají jejich nepřáteli, když je mor proměnil v nemyslící breptající hrůzy zmutované tkáně. Sami sebe ustanovili jako bohy a teď za tu aroganci zaplatí.

Když mu kapitán vesmírných mariňáků v zářivě žluté zbroji zastoupil cestu a pozdvihl meč jako výzvu k souboji, Colathrax se usmál. Odrazil meč svou energo pěstí a vlastní hnisavou zbraň zabořil hluboko do soupeřova břicha. Ostří morového meče projelo vesmírným mariňákem, síla úderu ho zvedla ze země a narazila na budovu za ním. Pod škubajícím se tělem se rozlila kaluž krve. Rána se odmítala zacelit. Mariňák vykašlal krvavý hlen a při tom cítil, že tkáně jeho těla uhnívají neuvěřitelnou rychlostí, vnitřní orgány zaplavují mrtvé tekutiny a maso z paží a nohou uvnitř zbroje odpadá od kostí. Jeho dech chrčel, jak se mu rozpouštěly plíce, a zrak se zatměl, když mu oči zkapalněly a stekly po tvářích jako želatinové slzy. Pokusil se proklít svého vraha, ale jeho krk se roztrhl a za několik sekund se jeho mozek proměnil v zapáchající šedý sliz odkapávající z bortící se hlavy.

Bratr Colathrax vdechl omamné aroma hnilobného dobrodiní svého pána a věnoval krátkou modlitbu Otci Nurglemu. Vypáčil svůj meč ze zdi a nechal rozbitou energo zbroj spadnout na páchnoucí zem. Rozklad tohoto světa byl téměř úplný a Colathrax cítil vítězství v nechutném větru, který se proháněl nad bojištěm. Představil si oceány rozkládajícího se masa, zuřící infekce a nespočet morů. To bude jejich dar obyvatelům tohoto světa. Colathrax se při té myšlence rozesmál a mlha zhoustla.

Přes protesty Stráže Smrti se Mortarion otočil na patě a sám vyrazil proti poslednímu paláci, který před ním stál, pevnosti vládce, kterého nazýval otcem. Pokud ve skrytu cítil, že ani on nedokáže přežít na nejvyšších vrcholcích Barbaru, nepřipustil si to. Šplhal stále výš, veden nevyhnutelností střetnutí se svým bývalým otcem, veden touhou přinést lidem svého světa konečně spravedlnost. Přesto byl motivován především nutkáním předvést se před cizincem dole v údolí.

Střetnutí, když k němu konečně došlo, bylo nemilosrdně krátké. Mortarion, který se dusil ve vzduchu tak toxickém, že trubice jeho ochranného dýchacího přístroje začínaly uhnívat, se doplazil až k branám vládcovy citadely a křičel svůj vzdor. Poslední věc, kterou spatřil, když klesal na kolena a svět kolem něj zešedl, jak byl překonán, byl Vládce Barbaru přicházející k němu, aby splnil slib, který dal před celými generacemi. Pak se mezi nimi objevil onen mocný cizinec, přemohl smrtící mlhu a sťal vládce jediným úderem svého zářícího meče.

Dokončení >

Uživatelská sekce: 

Scholarly Lite is a free theme, contributed to the Drupal Community by More than Themes.