Osmanská říše

"Do našich svatých zemí vtrhla Rus a v našich vodách se beztrestně plaví Italové. Inšalláh - ukážeme jim, jak velkou dělají chybu. "

- Mehmed Paša, velkovezír Jeho vznešeného veličenstva sultána Sulejmana Mustafy I., k francouzskému velvyslanci, Konstantinopol 1870

 

Osmanská říše bývala pokládána za upadající mocnost, ale v posledních sto letech se jí podařil pozoruhodný návrat na mocenskou scénu. Říše ovládá celý východní konec Středozemního moře a tak i klíčovou křižovatku celého eurasijského kontinentu, takže má nesmírný vliv na veškeré po zemi vedoucí obchodní trasy spojující Evropu s Orientem. Území, která Říše drží ve Střední Asii, jsou navíc obdařena obrovskými zásobami ropy – černého zlata, jehož význam si ostatní hlavní mocnosti teprve začínají uvědomovat. Dlouho se mělo za to, že po vojenské stránce byla Říše oproti zbytku světa zaostalá, ale poté, co na trůn nastoupil energický nový sultán – se zkušeným a moudrým velkovezírem po boku – prošly její armády rozsáhlou reorganizací a modernizací. V důsledku nedávných konfliktů s cizími zeměmi však mezi soupeřícími frakcemi císařského dvora sílí politické napětí.

 

Dominium

Přestože se Říše musí v severní Africe potýkat s rostoucím vlivem Italské ligy a Britského království a její nadvládu nad Balkánem pomalu oslabují četná menší povstání porobených obyvatel, stále ještě jde o relativně nevýznamné problémy. Sultán se svými ministry vládne rozsáhlým územím od Libye na západě až k hranicím s Ruskou koalicí a Čínskou federací na severu a na východě. Na jihu pak hranice Říše zasahují hluboko do východní Afriky a objímají celý Arabský poloostrov. Stejně jako u Ruské koalice jsou i území Osmanské říše – s výjimkou Balkánu ležícího za Dardanelami – celistvá a vede kolem nich jediná hranice. Před cizími vlivy navíc Říši chrání sama příroda – její severní a východní okraj je lemován mohutnými horami a ostatní hranice leží u Černého, Středozemního a Arabského moře, vražedných pouští a džunglí táhnoucích se nitrem Afriky. Hrozbě ze strany západoevropských států čelí jen na Balkáně, kde sousedí s Pruskou říší a s Itálií podporovaným Svobodným helénským královstvím, a v Severní Africe, kde její západní provincie stojí tváří v tvář sílícímu italskému vlivu na Alžírsko a Tunis. Sultánovy armády i námořní flotily však neúnavně střeží hranice od černomořského pobřeží až po Kavkaz proti vpádu nejzapřisáhlejšího rivala Osmanské říše – Ruské koalice.

Vlajka

Sultán, který je zároveň chalífou, vládne své říši ze zlatem se třpytícího hlavního města Konstantinopole, klenotu celého Středomoří tyčícího se nad Bosporem. Mít pod kontrolou tuto významnou úžinu spojující dvě velká moře vždy bylo pro Osmany prioritou a celé Dardanely, které představují hlavní obrannou linii oddělující asijské nitro Říše od všech potenciálních útočníků na evropském kontinentu.

Valná většina obrovské říšské populace se soustřeďuje na pobřežích okolních moří a v úrodných nížinách lemujících velké ovládané řeky – Nil, Eufrat a Tigris. Osmanskou říši však obývá také celá řada domorodých kmenů vyznávajících kočovný způsob života, a to od Arabů na jihovýchodě až po berberské kmeny v Libyi. Podobně jako v Ruské koalici i v Osmanské říši spolu vedle sebe žijí četné národy patřící k nejrůznějším kulturám a vyznávající rozličná náboženská i jiná přesvědčení – většinu vládnoucí třídy sice tvoří Turci, ale mezi sultánovy poddané patří i Arabové, Peršané, Řekové, Bulhaři, Srbové, Bosňáci, Čečenci, Ujguři a příslušníci mnoha východoafrických kmenů.

 

Vládce

Současným sultánem Osmanské říše je Jeho vznešené veličenstvo Sulejman Mustafa I. Tomuto mladému, energickému vůdci je teprve 36 let a moci se chopil před pouhými sedmi roky. Technicky vzato je jakožto nejvyšší velitel ozbrojených sil a nejvyšší činitel ve světských i náboženských (coby chalífa) věcech absolutním pánem celé své obrovské říše, ale v praxi má většinu správních záležitostí na starosti mimořádně schopný byrokratický aparát. V jeho čele stojí vrchní sultánův rádce, 67letý velkovezír Mehmed Paša. Mehmed za svého dlouhého působení u dvora sloužil už ne méně než třem sultánům a jeho nesmírná zkušenost a politická zběhlost jsou pro někdy prudkého a impulzivního sultána přímo neocenitelné. Zvlášť patrný je velkovezírův vliv na způsob, jakým Říše čelí dlouhodobému nepřátelství ze strany Italů a Rusů na Kavkazu a Balkáně. Namísto aby se Mehmed podvolil sultánovu přání vést osamocený národ do přímého boje s gigantickým ruským sousedem, poradil mu, aby ustoupil od tradiční izolacionistické politiky, získal si mezi ostatními velkými národy spojence a nebojoval na dvou frontách úplně sám.

Říše je sice v podstatě autokracií a vnější zahraniční pozorovatelé ji zpravidla popisují jako silně konzervativní a nábožensky založenou zemi, ale její vládní systém je ve skutečnosti neobyčejně flexibilní. Správcům jednotlivých říšských provincií, zvaným pašové nebo také bejové, je v rozhodování ponechávána značná nezávislost. To bylo v minulosti příčinou nárůstu korupce, a tak teď na veškerou činnost guvernérů dohlížejí Quadi (soudci), kteří podávají pravidelná hlášení velkovezírovi a zprostředkovaně tak i samotnému sultánovi.

Osmanská říše je sice považována za muslimskou – a většina jejích obyvatel tuto víru skutečně vyznává – ale je natolik pragmatická, že v ní existuje značná náboženská tolerance a její úředníci jsou odměňováni a povyšováni nikoli podle víry či původu, ale podle svých zásluh. Sulejman Mustafa provedl podle zahraničních vzorů rozsáhlé reformy vzdělávacího systému, aby jej alespoň částečně vymanil z vlivu tradičních náboženských institucí a aby tak své říši umožnil využít nejnovějších poznatků v oblasti průmyslu a technologií. Obnovil také dávné historické spojenectví Osmanské říše s Francií a francouzština se díky těmto oživeným diplomatickým stykům znovu stala jedním z úředních jazyků jeho dvora. Na univerzitách a vojenských akademiích Říše působí mnoho francouzských techniků, vojáků i vědců.

 

Vojenství

Co do organizace zůstávají osmanská vojska celá staletí v jistých ohledech stejná, ale vzhledem k nárokům moderního válečnictví a technologickým pokrokům bylo nezbytné silně obměnit vojenské vybavení i taktiku. Jádrem osmanských armád stále zůstávají elitní regimenty janičářské pěchoty, nicméně jejich složení i role se po rozsáhlé (a brutální) reorganizaci, provedené v první polovině 19. století tehdejším sultánem, změnila. Janičáři jsou cvičeni jako střelci a granátníci a několik regimentů se před nedávnem pustilo do intenzivního výcviku v zacházení s francouzskými raketovými soupravami, aby mohli jejich vojáci sloužit u osmanských obrněných a námořních jednotek jako přepadové jednotky.

Janičářské regimenty jsou naprosto samostatné, uzavřené celky a každý z nich má dokonce i vlastní zdravotnické a logistické jednotky. Kromě janičářů tvoří hlavní část osmanských armád regimenty azabů – lehké pěchoty složené z odvedenců jen se základní výstrojí a výcvikem, kterou sultánova vojska nasazují ve velkých počtech. Obrněné jednotky a pozemní lodě Osmanské říše pak obsluhuje speciální, k tomu určený typ vojáků; takzvaní sejmeni. Sejmenské regimenty, původně tvořené nepravidelnými jednotkami lehké pěchoty složenými téměř výhradně z Turků, dříve plnily především dozorčí a dohlížitelské povinnosti. Postupem času se však ze sejmenů stali strážci sultánových válečných strojů a jejich oddíly si teď rychle budují novou vojenskou tradici. Kromě pravidelných jednotek disponují osmanská vojska také mnoha nepravidelnými složkami z nejrůznějších koutů říše (například oddíly pouštních nomádů), které zpravidla slouží k přepadům nepřátelského týlu a útokům ze zálohy. Osmanští velitelé dobře vědí, že tyto jednotky bojují nejlépe tak, jak jsou zvyklé, a ponechávají jim značnou samostatnost. 

Osmanské námořnictvo je tvořeno jedinou organizací, pod kterou spadá také letectvo. Lodě Osmanské říše jsou dobře vyzbrojené a odolné a navržené tak, aby mohly sloužit jako mobilní pevnosti na omezeném prostoru říšských vod, kde jim stále hrozí hladinové i vzdušné útoky. Poměrně čerstvým přírůstkem mezi osmanské síly jsou letecké eskadry. Ty zatím stále ještě používají upravené stroje od Francouzů, ale údajně rychle přezbrojují na nové letouny navržené námořními a leteckými projektanty Říše. Stále častěji se také objevují zprávy o snaze Osmanů získat od svých francouzských spojenců technologii GNE.

V současnosti vede Osmanská říše ve Středomoří obrannou válku proti Italské lize, a zatímco troufalé Jihoevropany odráží, pracují její technici v oblasti Suezu na tajném plánu, jak Italy jediným úderem porazit. Sultán zatím připravuje svá vojska na rozsáhlý protiútok proti Rusům. Po nových územích sice Sulejman Mustafa netouží, ale je pevně odhodlán nenechat nevyprovokovaný ruský útok na srdce jeho říše bez potrestání.

Uživatelská sekce: 

Scholarly Lite is a free theme, contributed to the Drupal Community by More than Themes.