"Nikdo prý nemůže vládnout světu úplně sám, Dimitriji... Podle mě ale nic není nemožné."
- Car Vladimir I. Nikolajevič k velkoknížeti kyjevskému, Petrohrad, 1866
Ruská koalice bezpochyby patří mezi největší světové velmoci. Její pán, car Vladimir I. Nikolajevič Rurik-Novy, vládne říši pokrývající šestinu veškeré světové pevniny a všem lidem, zdrojům i majetku v ní. Ani to mu však nestačí. Koalici, dlouho pokládané za izolovanou a zpátečnickou mocnost posedlou pochybným mysticismem, se pod Vladimirovým vedením podařil pozoruhodný návrat na mocenské výsluní. Nová vlna expanzionistických nálad, které v Koalici zavládly, už stihla tak či onak poznamenat všechny její početné sousedy a - ačkoli car své dlouholeté tužby ještě zdaleka nenaplnil - mnozí se shodují, že nezadržitelný postup ruského obra už půjde nanejvýš jen zpomalit.
Dominium
Ruská koalice je s velkým náskokem tou největší pevninskou mocností na světě. Její obrovské území obepíná půl severní polokoule od Polsko-litevského commonwealthu až po severovýchodní cíp Asie; Koalice navíc vládne nezkrotné Aljašce nacházející se na severozápadě Nového světa a má tak dokonce společnou hranici s FSA a Britskou Kanadou. Její severní hranice se táhnou podél velké části Arktidy a na jihu je lemuje nezkrotná poušť Gobi a další pustiny spadající pod Čínu a Osmanskou říši. V tak gigantické zemi nabývá krajina všech roztodivných podob, které si jen lze představit: vysoká pohoří, širé travnaté stepi, větrem bičovaná tundra, vyprahlé pouště i temné, hrozivé lesy. Tato rozsáhlá území disponují velkým a rozmanitým přírodním bohatstvím, jež zcela stačí pro ruský průmysl a zemědělství, jejichž růst nastartoval car Nikolaj a které dál s chutí podporuje jeho syn Vladimir.
Obrovská zem má také obrovské množství obyvatel a i když její populace není tak velká, jak by odpovídalo celkové rozloze, má Koalice stále ještě několikrát více obyvatel než jakýkoli jiný stát – tedy snad kromě Čínské federace. Přestože se Koalice jeví jako jediný jednolitý celek, obývá ji celá řada nejrůznějších etnik a společností lišících se co do přesvědčení i vnitřního uspořádání. Největší skupinu představují obyvatelé Velké Rusi, žijící převážně v evropské části carova panství a tvořící hlavní část vládnoucí třídy. I na těchto územích s nimi však žijí také Finové, Ukrajinci, Rusíni, Lotyši, Bulhaři, Gruzijci, Arméni a Azeři. Vzdálenější državy pak obývají sibiřské kmeny, Mongolové, Kazaši, Uzbeci, Kyrgyzové, Turkmeni a nespočet dalších menších národnostních skupin.
Evropská část Koalice je spolu s některými oblastmi u hranic s Čínou a Korejí průmyslovější a silně urbanizovaná, zatímco jinde – například na divoké Sibiři a v nehostinných kazašských pouštích – je populace značně rozptýlená a orientovaná spíše na zemědělství. S výjimkou samostatné Aljašky a několika malých ostrůvků severně od Japonska tvoří všechna území Ruské koalice jediný jednolitý celek. A je to právě ta nevídaná masa půdy, lidí a přírodních zdrojů, co dělá Koalici tak hrozivou.
Vládce
Teoreticky, jak ostatně vyplývá i z jejího názvu, je Ruská koalice uskupením mnoha různých menších mocenských celků; ať už jde o království, vévodství, knížectví, dominia nebo o archaičtěji uspořádané společnosti, jako jsou východní chanáty, sibiřské kmenové rady nebo kozácké klany. Ve skutečnosti jsou však všichni jen vazaly a poddanými nejvyššího samovládce – ruského cara. Vládci jednotlivých oblastí – ať už jsou to velkoknížata, vévodové, chánové nebo jen hejtmani jednotlivých kmenů – jsou ve skutečnosti jen jakýmisi guvernéry, kteří své země spravují jménem samotného cara (a pod neustálým bdělým dohledem jeho tajné policie).
Současným ruským carem je Vladimir I. Nikolajevič Rurik-Novy, neúnavný a neústupný muž hnaný pevným odhodláním učinit svou zem ještě mocnější a vydobýt pro ni co největší slávu. Vladimirův otec Nikolaj se chopil moci v roce 1799 po všelidové revoluci, při níž byl svržen výstřední a neoblíbený car Pavel I., poslední z dynastie Romanovců. Charismatický Nikolaj, jenž svůj původ odvozoval od legendární dynastie Rurikovců a tedy i prvního skutečného ruského cara Ivana Hrozného, rychle získal rozsáhlou podporu mezi místními mocnáři.
Vladimirův otec, sužovaný depresemi a alkoholismem, posléze spáchal sebevraždu a na trůn usedl jeho teprve dvacetiletý dědic. Rychle se projevil jako naprosto bezohledný vládce. Nemeškal a nechal popravit nebo poslat do vyhnanství na Sibiř ne méně než třicet sedm generálů, vysoce postavených bojarů a šlechticů, které podezíral, že ho chtějí sesadit. Vladimir také posvětil rozhodnutí svého otce přidělovat k jednotkám ohromné Bílé armády politické důstojníky, kteří by měli na starosti vynucování disciplíny a poslušnosti. Upravil jejich postavení tak, aby se podobali nechvalně proslulým opričníkům, které využíval jeho předek Ivan Hrozný, a zajistil, aby jim byli podřízeni i správci jednotlivých oblastí.
Ve vládních záležitostech radí caru Vladimirovi rada ministrů zvaná Carská duma. Skládá se z pečlivě vybraných šlechticů, v něž má car Vladimir největší důvěru, ovšem rozhodující slovo má vždy jen on sám. Nejvýznamnějším Vladimirovým rádcem je však muž, který se zasloužil o pozoruhodně rychlou a efektivní modernizaci carských vojsk – Markov Helsinki, bývalý disident z Kovenantu Antarktidy.
Vojenství
Pro nesmírně početné pozemní i vzdušné síly Ruské koalice se vžil souhrnný název "Bílá armáda". Její námořní obdobou je Bílé námořnictvo, které je sesterskou organizací armády a je jí plně podřízeno. Hlavní síla Bílé armády spočívá – a vždy spočívala – v početnosti. Na povel cara Vladimira čekají miliony mužů rozdělené do tisíců pěších pluků (neboli polků). Jednotlivé oddíly se od sebe značně liší nejen co do kvality, ale také co do vybavenosti a stavu výstroje. Výkvětem Bílé armády jsou streltsy, střelecké pluky složené z elitních opancéřovaných vojáků, z nichž ti nejlepší tvoří tělesnou stráž samotného cara. Na druhou stranu slouží v Bílé armádě řada odvedenců, kteří jsou v podstatě jen o trochu lépe vycvičenou rolnickou domobranou. Do boje je ženou důstojníci, kteří se pod bedlivým dohledem poradců z řad opričníků často bojí především o své vlastní životy. Bez ohledu na svůj původ však mají všechna vojska Koalice dva společné rysy, a to jednak nesmírnou houževnatost a odolnost vůči nejrůznějšímu strádání, jednak až mystickou víru v cara a z toho pramenící bezbřehou loajalitu.
Od Markovova návratu prochází Bílá armáda rychlým technologickým rozvojem. Začínají se v ní objevovat tankové regimenty, jež se často skládají z gigantických pěchotních obrněných transportérů fungujících jako pohyblivé bunkry, které chrání zranitelnou pěchotu před nebezpečím a poskytují jí podporu v boji. Ruské pozemní lodě jsou zpravidla menší než u ostatních národů, ale na druhou stranu bývají dobře pancéřované a některé nově navržené typy se dokonce dovedou prohrabávat pod zemí a ničit tak celé bloky nepřátelských budov.
Letectvo Bílé armády samo sebe považuje za elitní sílu a tomu odpovídá také jeho pověst. Neohroženost jeho pilotů spolu s překvapivě pokročilými letouny – jimž se přezdívá "stříbrné blesky" – z něj dělá skutečně nebezpečného soupeře. Velká část pilotů pochází z řad kozáků vynikajících v rychlých drtivých přepadech, kteří jen z koňských hřbetů přesedlali do kokpitů letadel.
I přes dechberoucí početnost Bílé armády je však její dosavadní historie poněkud rozporuplná. Nedlouho po začátku století – v bitvě u města Vilnius v roce 1830 v bojích, které vstoupily do dějin jako "Útok andělů" – utrpěla nečekanou porážku od Polsko-litevského commonwealthu a až v roce 1847 skončila její devět let dlouhá, značně krvavá a nerozhodná válka s Čínou.
S nástupem tvrdého nového vrchního velitele, Sibiřana Josefa Čerdenka, a s dalšími dodávkami strašlivých nových zbraní od Markova se však Bílé armádě spolu s námořnictvem vrátila ztracená bojovnost. V současnosti slaví úspěchy hned na třech frontách najednou – proti Prusům a Osmanské říši na západě a na jihu a nyní už i v Pacifiku proti námořnictvu FSA. Ruský kolos se konečně dal do pohybu a naplnění ambicí cara Vladimira, které ještě nedávno byly pouhým snem, se nyní zdá být čím dál víc na dosah ruky.
