Hvězdní Vlci B I.

Od doby, kdy vzniklo Impérium, bojovali Hvězdní Vlci zuby nehty na Císařův příkaz. Mezi nejslavnějšími z kapitul Adeptus Astartes je jejich jméno známé z jednoho konce galaxie na druhý. Tak tvrdohlaví jako jsou divocí, Hvězdní vlci jsou experty v boji zblízka a jejich válečníci horlivě soutěží o slávu na bojišti. Hvězdní Vlci žijí pro boj a ze smrti žádný strach nemají.

 

Původ

Základy imperiální víry jsou stejné na sta tisících světech. Ačkoli se detaily mění, je obecně přijímáno, že Císař lidí kráčel po tváři Terry. Jeho mocné skutky sjednotily rasu lidí ve zlatém věku a legendy o jeho síle jsou vyprávěny v galaxii po nesčetná staletí. Krypty Svaté knihovny o tom obsahují mnoho podobných pravd, uschovávány jako posvátné knihovníky Adeptus Astartes od doby zrození říše. Jedna z nejvyhledávanějších a nejrespektovatelnějších legend se týká zrození primarchů.

Císař byl, na vrcholu svých sil, prakticky všemohoucí. Ale Císař lidstva nemohl být okamžitě všude a oslepující strážný oheň jeho mysli nemohl osvětlit všechna temná zákoutí galaxie. A tak Císař vytvořil primarchy, syny narozené z jeho svaté krve, z nichž každý byl vzorem lidskosti, kterou překonali lidstvo ve všech směrech. Každý z těchto prvorozených se stal vůdcem, válečníkem, jehož moc byla posílena jasnou myslí a moudrostí.

Nejsou žádné záznamy, jak se primarchové mohli tak široce rozptýlit po galaxii. Převládající teorie tvrdí, že primarchové byli ještě v inkubátorech, které se používaly při jejich vzniku v laboratořích Měsíce, když byli roztroušeni do všech koutů galaxie. Jednou z jistot vzešlých z tohoto záhadného zrození je skutečnost, že Císař postupně používal genetické fondy primarchů jako šablony pro genetické zkonstruování nadlidských vesmírných mariňáků.

Každý z těchto vylepšených válečníků byl mnohokrát silnější než obyčejný lidský voják a s těmito elitními válečníky Císař zamýšlel sjednotit Galaxii. Legie po legii z Legiones Astartes byla vytvořena v obrazu primarchů. Jednou z největších z těchto legií se měli stát Hvězdní Vlci.

Mnoho z imperiálních záznamů vztahujících se k dědictví Hvězdných vlků se zmiňuje o dluhu, který mají k životní práci Gnaurila staršího, současníka starověkého fenriského krále Thengira. Jeho ságy byly doslovně převypravovány na kontinentu, kde je majetek vzácný a psané slovo se nepoužívá. Tyto záznamy přežívají, dokonce i po miléniích poté co se přihodily, a jako znak úcty, kterou Fenrisané chovají ke své mytologii. Gnaurilovy historky, z nichž mnoho popisuje raná léta Russova života, samy přešly do folkloru Fenrisu.

Na vzdáleném severozápadu galaxie, na dalekém a zamrzlém ledovém světě pojmenovaném Fenris, nalezl konečně jeden z primarchů odpočinek. Dostal se do drsného klimatu, o kterém můžeme bezpečně říci, že by slabší zemřel téměř ihned. Zdá se reálným, že byl Russ adoptován fenriskou vlčicí, sám Leman Russ se zmínil o svém vlčím původu při více než jedné příležitosti. Russovi vlčí společníci, Freki a Geri, byli velice pravděpodobně jeho vlastní bratři ze smečky, se kterými dozrával v průběhu času.

Gnaurilova sága Nanebevzetí Vlčího krále vypráví o jedné osudové pekelné zimě, kdy se mladý primarcha připojil ke smečce při nájezdu na blízkou usedlost. Vběhli do vesnice v jeden okamžik, smečka hubených, vyjících vlků za ním. Probil si cestu do vesnického skladiště a nacpal se velkými kusy soleného masa. Vlci byli napadeni vesničany, než stihli odnést kořist pro své hladovějící příbuzné a primarcha bojoval s nespoutanou zuřivostí, která dovolila jeho spoluvlkům uniknout. Vesničané to neviděli rádi a žádali jako vazalové krále Thengrira Russa, aby je zbavil této hrozby. Uprostřed týdne byla vyslána skupina lovců s dračím jedem na šípech a noži dost ostrými, aby prořízly dub.

Mnozí z primarchovy smečky zemřeli následkem této výpravy, proraženi kopími a šípy lovců. Dokonce i ctihodné vlčici, která bránila mládé, bylo propíchnuto hrdlo, avšak stihla ještě ukončit život pěti lovců, než podlehla jejich otrávené šípu. Ovšem vlčí dítě bylo ušetřeno, když se krčilo nad mrtvolou vlčice a jed pomalu ovládal jeho železnou konstituci, ostnaté šípy trčely z jeho zad a tváře jako peří. Vlčí dítě bylo svázáno a umlčeno pruhy střev a šlach vyřezaných z mrtvol jeho smečky, a poté předhozeno samotnému králi Thengirovi.

Sága pokračuje detailem o prvním kontaktu primarchy s vládou na Fenrisu:
Večer byl vlčí muž zbaven roubíku, král požadoval, aby se neochočená nestvůra plazila jako pes před jeho trůnem a prosila o svůj život. Podivná bestie se postavila do své plné výšky a řvala tak hlasitě a tak dlouho, že někteří z mladších museli opustit halu. Divoce vypadající kreatura vyplivla velký chuchvalec krve a jedu na krále Thengrira, jehož zlaté oči zasvítily královskou pýchou.

V období příštích pár let bylo vlčí dítě vzato do péče samotného krále. Naučilo se jak používat bitevní sekeru, rybařit a brzy potom i jak mluvit. Také ukázalo přirozenou schopnost k používání zbraní a navíc k tomu bylo bez konkurence v neozbrojeném boji. Když se smál z plna hrdla nebo křičel nemelodicky v písních, primarcha si rychle uvědomil, že je více člověk než vlk a že je mnohem mocnější než ostatní. Když Russ sebral šampiónovi královské stráže bitevní sekeru během jejich třetího zápasu, sám Thengir si přiznal, že mladíkovým osudem jsou velké činy. Primarcha brzy mluvil se šikovnou výmluvností a jednoho večera se král Thengrir usoudil, že by měl získat pravé jméno.

Tehdy se Leman Russ doopravdy narodil.

Mnohé z toho, co se dělo v Russových raných létech je z doslechu a legend, jak se jeho sláva rychle rozšířila po celé zemi. Legendy Fenrisu říkají, že byl schopen vytrhnout dub ze země a zlomit ho ve dví nad svými zády, postavit se armádám králových nepřátel a odehnat je zpět bez jediného škrábance, srazit fenriského mamuta k zemi a upéci ho neporušeného ke své večeři. Když Thengir zemřel, nebyla žádná otázka o následnictví. Král Leman Russ usedl na své místo na trůnu.

V předvečer každé Všezimy, v halách Tesáku, klášterní pevnosti Hvězdných vlků, runoví kněží vypráví obšírně celou ságu o Lemanu Russovi. Každý z Hvězdných Vlků zná příběh zpaměti a legendy jsou s největší úctou předávány od ctihodných kněží naivním štěňatům. Takto je sága o Lemanu Russovi dodnes udržována naživu.

Kvůli ústní tradici nebyla nikdy následující legenda Hvězdnými vlky zapsána v jakékoli formě. Nicméně utajené nahrání na záznamník o Svátku poutníka inkvizitorem Chalfontem, hostem u stolu Cormacka Vlčího jazyka, poskytlo imperiálním učencům následující přepis:

"Tak se tedy stalo, že byl Leman Russ vítán jako král všech Fenrisanů, jehož mínění bylo stejně silné jako jeho pravice a jeho autorita nesporná. Žádný muž ani bestie nemohli překonat Vlčího krále.

Žádný kmen nemohl vzdorovat jeho armádám. Uvnitř Russova království existoval mír mezi člověkem a vlkem. Jeho dvůr byl obýván divokými válečnými pány a nejkrásnějšími z panen. Historky o jeho velkých dobyvačných výpravách se rozšířily jako lesní ohně, a tak netrvalo dlouho, než se oči Terry otočily k jeho skutkům.

Když byla Russova sláva a jeho úspěchy velké, svatý Císař Terry se rozhodl setkat s Vlčím králem. Věřil, v jádru své duše, že tento mocný válečník je jedním z jeho pravých synů. Věděl však dobře, že se Russ neskloní před jeho mocí bez toho, aby ho porazil v soutěži. Císař byl přesvědčen o své vlastní síle a věděl, že by taková výzva pro něj nebyla ničím. Kdo může přemoci živoucího boha? Kdo by mohl stát pevně v přítomnosti krále lidstva? A tak velké, do nebe sahající, vesmírné lodě Císaře cestovaly do centra moře hvězd. Na drsný chladný povrch Fenrisu několik let poté, co Russ vystoupil na trůn.

Císař, oděn v dlouhé prosté roucho, vstoupil na dvůr krále Lemana Russa skrze rozevřená ústa jeskyně z jihu Fenrisu, odkud přišel. Jeho božská aura byla schována před zvědavýma očima z královského dvora a jeho obrovská tělesná konstituce zastřená runami skrytí a zmatení. Polovina jeho tváře byla schována ve stínu kapuce. V rukou nesl dubovou hůl poutníka, ale zůstal opatrný a střízlivý, jeho síla byla čistá: Velcí vlci Fenrisu okrádají procházející cizince.

Vzpřímen na svém dubovém trůnu seděl Leman Russ se džbánem medoviny v jedné ruce a opečenou medvědí nohou v druhé. Freki a Geri, jeho vlčí příbuzní, leželi stočeni kolem jeho mohutných nohou a velká louže krve se leskla ve světle pochodní kolem jeho trůnu. Dvůr byl na lovu a on neměl rád přerušování hostin. Poutník se přiblížil ke trůnu z drsného dřeva a jeho obrovskému majiteli, stál vzpřímeně a hleděl tvrdě na místo, kde Russ předsedal oslavám. Dvůr ztichl, když se řev Vlčího krále odrazil od stěn. Freki se při tom zvuku postavil, odhalil své tesáky, ale Geri, o několik let starší, se ukázal moudřejším než jeho bratr. Cizinec se setkal s neoblomným pohledem jejich pána.

Poté cizinec předhodil výzvu. Soutěživá povaha rozhodla za krále. Za vítězství cizinec nežádal nic jiného než mít povoleno pít během svátku po Russově pravé ruce. Výkřiky služebníků se odrážely od štítů připevněných u střechy, smích tomuto nesmyslnému návrhu přicházel od všech současně. Russ požadoval za poutníkovo selhání jeho služby na jeden rok. Zachmuřen, cizinec přijal.

Vlčí král si nepřál pokazit dobrý svátek, a tak jeho první výzvou byla soutěž v jezení. Jídlo bylo přineseno na obrovských mosazných štítech a cizinec jedl vskutku dobře, snědl toho mnohokrát více, než by nejtlustší z válečníků dokázal bez přestávky. Ale časem vyhlédl nad svou mísu a zpatřil, že Russ dokončuje svého třetího zubra. Obrovské červené kosti ležely kolem něho, ale nebylo vidět ani kousek masa. Russ burácivě zachrchlal a zašklebil se na poutníka. Tesáky se červeně třpytily ve světle pochodní. Cizinec sklopil svou hlavu.

Ale král si hru užíval. Uvědomil si, že hnědě oděný cizinec má ducha Fenrisana. A tak pozval nově příchozího k zápasu v pití. Druhá soutěž započala se zazněním polnice. Ale ve chvíli, kdy cizinec dosáhl šestého barelu silné fenriské medoviny, nebylo tu už nic k pití. Vlčí král téměř celý svátek nepil. Strávil dost, aby to položilo celou velkou kompanii. Záblesk hněvu se objevil v poutníkových očích.

Jaká mohla být jeho šance, když nemohl dokázat svou povahu? Jestli všechno, čím ho zdravili, byl výsměch a opovržlivý smích. Jak mohl přivítat tohoto válečníka, tak zamilovaného do medoviny, jako své ztracené dítě? Poháněn zklamáním nazval poutník Lemana Russa opilcem a nenasytou, neschopným dosáhnout něčeho víc než nafouknutí svých tváří a výkřiků prázdného vychloubání.

V té chvíli dvůr utichl. Nikdo ani nedýchal, když se Vlčí král postavil do své plné výšky. Krvavá zdechlina po jeho jídle mu křupala pod nohama. Russ vytáhl svůj velký meč a vystoupil na jídelní stůl s rostoucím řevem vycházejícím z jeho hrdla. Vlčí král klidně oznámil podmínky posledního zápasu a celý jeho dvůr ustoupil jako jeden muž.

Zdálo se, že se čas zastavil, když Císař lidstva odhodil svůj plášť, kapuce odkryla jeho tvář a pravda byla odhalena. Byl mnohem vyšší než jakýkoli jeho současník, ozářen světlem a oděn v barokní zlaté brnění. Bůh-Císař vystoupil na stůl. Jeho meč se zablýskl, když ho vytáhl z drahokamy zdobené pochvy. S řevem, který otřásal zdmi, Vlčí král skočil. Bitva byla počata dvěma titánskými osobami.

Císař bojoval dokonale a s precizností. Každý jeho útok byl jako tekutý oheň a jeho šermování bylo rychlejší, než mohlo oko zahlédnout. Vlčí král zaútočil silou čistého hněvu. Posilován roky života o samotě, kdy byl závislý jen na svých schopnostech a smyslech. Třpytivé zlato Císařova vyleštěného brnění odráželo záblesky loučí a očí tisíců diváků. Kůže Vlčího krále se třpytila potem i krví a jeho zacuchané vlasy létaly kolem něho, když řval a vyl.

Rychlost a vztek Russova útoku byly perfektní ukázkou válečné obratnosti a soustředěnosti, které nejsou jiné než totální. Císař byl přesvědčen o tom, že se bezpochyby jedná o jednoho z jeho ztracených synů. Mocnou silovou pěstí udeřil ve zlatavém oblouku plnou silou Russa přímo do tváře."

(Zde je v přepisu zapsáno, že v této chvíli byla nahrávka přerušena výkřikem všech okolo. Tato část legendy zřejmě způsobuje veselí mezi posluchači, kteří už zřejmě příběh dříve slyšeli).

"Je svědectvím síly našeho pána Russe, že byl do hodiny schopný čistě myslet. Vzpamatoval se rychle z úderu, který by zabil jakéhokoli smrtelného muže. Russ si jen trochu ztěžoval na bolest hlavy. To však bylo způsobeno spíše díky vypitému množství fenriské medoviny, než výsledkem boje. Ale nicméně, se zakrvaveným úsměvem a zlomeným tesákem, přísahal věrnost Císaři lidstva."

Mezi imperiálními učenci je dobře známo, že když prokázal svůj původ, Leman Russ skutečně přislíbil meč Císaři. Jeho výuka a trénink pokračovaly rychle; bylo věcí týdnů, než byl Russ uznán Císařem za schopného vedení svých armád v křížové výpravě v galaxii. Leman Russ byl představen válečníkům, kteří nosili jeho znamení uvnitř svých genů. A tak se stalo, že se Leman Russ stal otcem, předchůdcem a pánem Hvězdných vlků z Adeptus Astartes.

Leman Russ byl dosazen do role primarchy Hvězdných Vlků. Byl obdarován úžasnou zbrojí trojnásobně požehnanou Císařem samotným. Jeho velký meč byl nahrazen legendárním ledovým ostřím Mjalnarem, jehož zuby byly vytvořeny z ohromného chřtánu velkého krakena Gormenjarla a jehož čepel mohla rozsekávat samotné ledové hory Fenrisu napůl. Bylo bez otázky, že legie Hvězdných Vlků přijala tyčícího se Vlčího krále za svého primarchu a vůdce a, během několika dalších let, se z nich stali jeho synové.

V té době byli všichni primarchové spojeni se svými příslušnými legiemi; záznamy z této doby mluví o zlatém věku dobývání a úspěchů. Síly Impéria byly nezastavitelné ve svém cíli spojit galaxii ve víře v Boha-Císaře. Russ se vrhal po hlavě do bojů v čele každé bitvy, pobíjel cokoliv před sebou. V dlouhých a různorodých bitvách Velké křížové výpravy byli Hvězdní VLci a jejich vlčí spojenci v přední linii. Russ kráčel v čele své legie, zabil každého, kdo se mu odvážil postavit, a jeho příchod byl ohlašován vytím jeho smečky.

Pokračování >

Scholarly Lite is a free theme, contributed to the Drupal Community by More than Themes.