Železné Ruce I.

Logo Železných RukouŽelezné Ruce jsou nemilosrdně oddanými stoupenci Císařova slova od časů legend, kdy božští primarchové kráčeli mezi lidmi. Po nesčetná staletí zůstali Železné Ruce ve své víře neochvějné. Přestály temné roky útrap a bolesti, kdy ostatní klopýtli a byli zapomenuti. S odporem se dívají na ty, kteří postrádají jejich sílu vůle, a bez výčitek je trestají. Svého primarchu, Ferra Mana, vidí jako silného a neochvějného válečného boha, spasitele lidí, který se jednoho dne vrátí, aby vyvedl celé lidstvo z temnoty, která ho obestoupí ze všech stran i zevnitř.

 

Počátky

Za úsvitu Impéria, v časech velkých skutků a obřích bitev, rozčísl Ferrus Manus temnotu světa Medusa a stal se pro jeho lid zářícím světlem. Obloha, neustále potemnělá obrovskou pradávnou pohromou, se rozestoupila, když Ferrus uprostřed pekelných světel sestoupil z nebes. Nikdy předtím nespatřili zaostalé klany Medusy takové světlo; ohnivé představení, které je bodalo do očí, je fascinovalo i děsilo. Ta velká hvězda dopadlo na nejvyšší horu Medusy, Karaashi, Ledový vrchol. Náraz vrchol rozdrtil a za obrovského výbuchu páry pohřbil Ferra hluboko v ledu. Pod dopadem, který byl cítit po celém světě, se roztřásla země. Jak svět duněl příchodem primarchy, hory se rozpadaly a vznikaly velké propasti.

O mnoho let později sešel z neobývaných pohoří daleko na pustém severu, kde ležel Ledový vrchol, velký válečný bůh Ferrus, nezraněn a již plně vyvinut. Legendy kočovných klanů, předávané po věky z otce na syna, popisují první Ferrovy činy - jsou to příběhy o fantastických skutcích síly a odolnosti. Nikdo se mu nedokázal silou vyrovnat, ač se snažil nalézt sobě rovného soupeře, seč mohl. Ať přijal jakoukoli výzvu, vždy zvítězil. Podle jednoho často zmiňovaného mytického příběhu jednou vyzval k měření sil bouřkového obra. Obr zdvihl rukama horu a položil ji zpět o míli dál. Jeho smích odumřel, když si Ferrus naložil na záda celé pohoří a odnesl jej na sousední ostrov. O zesměšněném obrovi pak už nikdo neslyšel.

 

Ferrus putoval po celé Meduse, stal se dobře známým všem lidem, a sám věděl o zemi více, než kdo jiný. Cestoval do oblastí, kam by nikdo jiný nedokázal vstoupit. Vyšplhal na nejvyšší hory, proplaval ty nejhlubší oceány – vždy posouval své hranice a hranice svého těla, svou odolnost a sílu až na nezměrnou úroveň. Pro svou sílu a zuřivost se stal mezi lidmi z klanů, kteří si těchto vlastností velmi cenili, věhlasným a obávaným, takže ho přijali jako vlastního. Nikdy se nepokoušel ukončit spory mezi klany, viděl, že takové soupeření je zdravě a že je posiluje. Vždy zůstával neutrální, nikdy se neúčastnil jejich bojů, aby nezvýhodňoval jeden klan před ostatními.

Železné Ruce 1Nejznámější příběh Ferrova hrdinství vypráví o jeho titánské bitvě s Asimothem, obřím stříbrným červem. Je zaznamenán ve Zpěvu cest, epické básni neznámého původu, kterou se klanové děti stále učí u nohou svých rodičů. Celé dny stopoval obří stvůru legendární Zemí stínů – strašidelnou zemí předků, územím hrozivým a tajuplným. O tomto dávno ztraceném místě se říkalo, že je zemí kovu a ohromných kamenných relikvií, pozůstatků zapomenutého věku. Duchové klanů se jím prohání, když opustí svět živých. Zpěv uvádí, že monstrum mělo kůži ze živého kovu a bylo tak nezranitelné. Ať se Ferrus snažil, jak mohl, nedokázal kovové šupiny prorazit, jeho pěsti se od nich jen neškodně odrážely. Bojoval s nestvůrou celé dny, na souši i na moři, stále však zůstával nezlomený a jistý si svými schopnostmi. Nakonec obří stvůru zahubil tak, že ji udržel ponořenou v proudu lávy. Zažíval při tom strašlivou bolest, ale nesl ji s klidem. Když pak vytáhl paže z lávy, Červ už neexistoval. Jeho ruce však byly obalené tím samým živým kovem, který tvořil kůži monstra, kovem pružným jako skutečná kůže a pevným jako nejtvrdší keramit. Ví se, že mýty o Ferrovi a jeho kovových rukou existovaly už před Zpěvem cest, ale jen ve Zpěvu nalezneme vysvětlení, jak došlo k tomu, že se kov spojil s jeho tělem.

Když se po svých putováních vrátil ke klanům, byl plný nových a báječných myšlenek, které předal všem těm, kdo se byli ochotni učit. Z kovu vytvořil podivné a mocné zbraně a nástroje, tvar jim dával svýma rukama ze živého kovu. Naučil klany takovým divům, které si nikdy nedokázaly ani představit. Pro obyvatelstvo Medusy to byly skvělé časy – civilizace klanů se vyvíjela neuvěřitelným tempem a síla i hrdost lidí jen rostly.

Když se nebesa rozestoupila podruhé v dějinách a temnou Medusu opět zalilo světlo, zasáhl členy klanů zmatek a obavy. Nechápali, co to pro ně i pro jejich svět znamená. Tak, jak žili, byli šťastní, a cokoli přicházelo, chápali jako hrozbu. Ferrus neřekl ani slovo, ale okamžitě opustil klany a vydal se do Severních oblastí, kam se světlo sneslo. Strach klanů rostl, protože dny plynuly a o svém spasiteli neměli žádné zprávy. Svolaly proto velkou radu, první svého druhu v dějinách Medusy, se zástupci z každého klanu planety. Dohadovaly se, co mají udělat, ale nedohodly se na ničem. Ze dnů se staly týdny a zoufalství lidí rostlo. Jejich obavy se proměnily v děs, když země doslova vybuchla pod jejich nohama. V panice se zástupci klanů rozprchli z obřího stanu rady, elektrické bouře drásaly oblohu nad jejich hlavama na kusy. Lidé naříkali hrůzou, protože běs bouře měl daleko k přirozenému, a cítili, že se přiblížil konec jejich světa. Strašlivá bouře útočila na zemi týden a den, tak se to alespoň říká, poté se rozhostilo nepozemské ticho. Klany se vrátily na velkou radu, neměly však tušení, co bude po tak strašlivých znameních následovat.

Příštího rána se dveře k velké radě rozrazily a vkráčel Ferrus, oslnivý ve své vznešenosti. Po jeho boku vešla postava, která se nesla jako jemu rovná, zářící postava, která ohromila lid klanů stejně, jak to vždy činil Ferrus. Říká se, že samotný vzduch praskal společnou energií vyzařující z dvojice, a pouto mezi nimi bylo okamžitě zřejmé.

Co se skutečně událo, když se ty dvě božské bytosti setkaly, není známo. Mýty o setkání těchto dvou nejmocnějších a nejhrdinštějších postav hovoří o střetu vůlí a sil, které rozervaly zemi na kusy. Mnohé mýty zmiňují, jak Ferrus na první pohled poznal v Císaři sobě rovného. Vystoupal na vrchol hor, aby se s ním utkal, jistý si svými schopnostmi, toužil vyzkoušet je proti této osobě překypující silou. Při následující srážce byly obě božské bytosti ve všech ohledech vyrovnané, žádný nedokázal toho druhého překonat. Děsivý střet sil ničil krajinu, tříštil nebesa i zemi. Bez ohledu na detaily se všechny příběhy shodují, že když obě postavy sešly z vysokých severních pohoří, pouto a vzájemný respekt mezi nimi byly neochvějné.

Ferrus odešel z Medusy jen neochotně. Drásaly ho protichůdné pocity věrnosti. Na jedné straně byli lidé, kterým pomáhal vzkvétat, jeho milovaná Medusa, která ho zocelila a posílila. Na druhé straně byl ohromný pocit povinnosti, kterou cítil vůči Císaři. Věděl, že jeho lidé bez něj přežít dokáží, a že ho Císař nyní potřebuje. Navíc se dozvěděl o své legii – celé armádě bojovníků vytvořených k jeho obrazu, o kterých dosud netušil. Přesto ho myšlenka, že opustí tuto zemi a její lid, který ho v tolika směrech utvářel, rozrušovala.

Legie Železných Rukou, jak se stala známou, se ctí bojovala po celé galaxii a vybírala si vysokou daň v řadách všech, kdo se stavěli proti Císařovu slovu – neboť jistě jen ti, kdo si přáli lidstvo zkažené, by odmítali Jeho posvátné učení. Když bylo třeba, naverbovala legie na Meduse mnoho svých členů, a tito bojovníci se ukázali jako obzvlášť pevní jak tělesně, tak co se týče víry. Ferrus nadšeně věřil v Císařovu snahu spojit celé lidstvo. Lidé, jak věřil, byli ve smrtelném nebezpečí a nikoli nejmenší hrozbou byli sobě sami. Pokud nebudou jednotní, část po části pomalu zaniknou.

Kolem sebe viděl mnoho slabých lidí a tuto nepevnost viděl jako mor. Raději by, aby byly tyto slabé články lidstva zničeny, než aby nadále představovaly hrozbu: zbytečná křehkost, která byla břemenem pro ostatní. Na Meduse byly slabé děti vydány napospas živlům, aby zbytečně nezatěžovaly zbytek komunity. A stejně tak, když nadešel čas, že dospělý už nedokázal komunitě ničím přispět, opustila taková osoba klan. Ti, kteří přijali Císařovo svaté učení, byli souhlasně objati. Ti, kteří ne, byli bez milosti pobiti. Tvrdost legie a jejího primarchy děsila ty, kteří stáli v cestě jejich nezastavitelnému postupu, a mnoho světů se přidalo k Císaři z pouhého strachu z odplaty, kterou byli tito necitelní bojovníci známí.

Železné Ruce 2

 

Horova Hereze

Říká se, že Hora, prvního mezi Císařovými primarchy a toho, komu nejvíce důvěřoval, měl Ferrus, který velmi oceňoval bojové ideály, ve velké úctě. Zpráva o Horově zradě se tak setkala s pobouřením Železných Rukou i jejich primarchy. Znechucovala je slabost těch, kterým dříve říkali bratři. Jejich Svatá křížová výprava je zavedla do dalekých oblastí galaxie a Ferrus soptil nad jejich odlehlou pozicí. Nicméně plni spravedlivého hněvu obrátili Železné Ruce své lodě k Istvaanu V, kde zrádný Vojevůdce shromažďoval svá vojska. Ferra zasáhlo zoufalství nad lidstvem, když se zdálo, že i ti nejoddanější bojoví bratři se mohou odvrátit od své svaté mise. Zuřil nad chybami svých spolubojovníků, kteří všichni, s výjimkou jeho vlastní legie, jako by byli náchylní ke slabosti. Stal se k sobě i svým bratřím ještě přísnější a cvičil je proti tak nebezpečné křehkosti ve všech jejích podobách.

Ferrus si vybral nejrychlejší lodě legie a společně s nejstaršími veterány se řítil k Istvaanu V napřed. Jak se obávali, dorazila většina flotily příliš pozdě, aby se mohla útoku zúčastnit, a s hrůzou a děsem se dozvěděli, jak strašlivá zrada přivítala jejich primarchu. On a veteráni se spojili se šesti dalšími legiemi a zaútočili na planetu. Ferrus byl v čele útoku společně se dvěma dalšími legiemi, a už když se snesli do atmosféry, jejich ztráty byly strašlivé. Čtyři legie, které původní útok zajišťovaly, se v netušené zradě obrátily proti nechráněnému boku věrných a zpečetily tak osud legií, které byly v následující bitvě zmasakrovány.

Co se stalo s velkým primarchou Ferrem, zůstává tajemstvím. Ví se, že když legie přiznaly svou skutečnou barvu, uvědomil si svou blížící se záhubu a zaútočil na zrádce s obnovenou zuřivostí, tak zoufale si přál utkat se s Horem. Železných Rukou však bylo málo a sami nestačili Ferrův útok podpořit, přestože při pokusu o to zemřely. Železné Ruce nikdy neodpustily Salamandrům ani Havraní Gardě, že ho nedovedli následovat. Věří, že kdyby tak učinili, Horus by padl a spustil by tak kolaps armád Chaosu. Ferrovo tělo nebylo nikdy nalezeno a mnozí věří, že nějak dokázal přežít. Jeden příběh například vypráví, že jeho roztříštěné tělo se podařilo zachránit i vyléčit a že se ukryl na Marsu, kde dosud dlí. Samy Železné Ruce však toto horlivě vyvrací.

Železné Ruce si nad osudem lidstva zoufaly. Jejich obavy a zmatek narostly, když se dozvěděly, že Bůh-Císař padl v titánském boji se zkorumpovaných Horem.

"A hle, zoufalství se umocnilo, neboť lidstvo nepřišlo jen o Toho, který proťal temnotu, Ferra Mana, Zářící světlo Medusy, zákeřně ubitého Odpornou korupcí a zradou: věci měly být ještě horší, všude zavládl děs a muka, neboť svět lidí měl ztratit i nejsvatějšího Boha-Císaře."

Úryvek ze Železného manuskriptu

Při fatálním útoku na Istvaan V ztratila legie všechny své veterány, takže se na Medusu vrátila v troskách a překypující hněvem. Její temná zuřivost byla namířena proti těm, jejichž slabost je vmanévrovala do situace, ve které mariňáci legie přišli o primarchu a museli se vzdát Křížové výpravy. Jak čas běžel, jejich hněv rostl a proměnil se dokonce v opovržení těmi věrnými legiemi, které Císaře nedokázaly ochránit. Byli si jistí, že kdyby měli k Teře blíže, události by dopadly jinak. Proklínali Vojevůdce Hora, který, jak věřili, věděl o neochvějné víře a síle Železných Rukou, a jehož jemné machinace jistě zapříčinily, že ve chvíli, kdy udeřil, byly tak daleko od Terry i Istvaanu V.

DreadnoughtVe svém hněvu nalezli Železné Ruce útěchu, využily té emoce, aby se ještě více opevnily před nebezpečím křehkosti. Její mariňáci se stali této cestě zcela oddanými, a použijí všech dostupných prostředků, aby zničili jakoukoli formu slabosti, kterou spatřují u sebe či u druhých. Činí tak bez lítosti, protože odstranění tak nebezpečných chyb chápou jako svatou službu lidstvu. Přežije jen silné a spojené lidstvo, takže až do Ferrova návratu, kdy vyvede lid z Temnoty, se Železné Ruce připravují a sílí, pátrají a ničí všechny slabé články, které by mohly znovu ohrozit konečné lidské sjednocení. O legii se vyprávěly i temné příběhy, podle kterých nahrazovala ztracené bojovníky zcela mechanickými výtvory v energetických zbrojích, ale takové zvěsti nebyly nikdy prokázány a většinou ani nebyly přijímány.

Dokončení >

Scholarly Lite is a free theme, contributed to the Drupal Community by More than Themes.