Pokrevní linie Krvavých draků

V prastaré Lahmii žil válečník, nejvyšší velitel královské gardy. Byl silný a zdatný v boji a jeho jméno bylo Abhorash. Pro jeho jedinečné schopnosti si jej brzy všimla Neferata, královna Lahmie. A tak byl Abhorash předvolán před svou vládkyni, do Chrámu krve. Byl mu podán pohár, který měl vypít na zdraví své vládkyně. Když pozvedl číši a rty se dotkly tajemné tekutiny, jeho osud byl zpečetěn stejnou silou, s jakou svíral pohár rudého nápoje. Jeho mysl byla naplněna vizemi o krvi a smrti, byl mu totiž podán elixír života připravený samotnou královnou Neferatou. Brzy potom začalo slunce škvařit a pálit jeho kůži a Abhorash přestával mít potřebu jíst a pít. Místo toho zatoužil po krvi živých lidí. S touto nesnesitelnou touhou dlouho bojoval, ale upíří síla v nápoji z královniny krve byla mocnější. A tak nakonec podlehl. Jedné noci po krvi šílící Abhorash zabil dvanáct žen a mužů. Z jejich těl vysál krev do poslední kapky. Až po tomto skutku pochopil, co opravdu udělal.

Povídá se, že Abhorash za každou svou oběť plakal krvavé slzy. A pak, jednoho dne, odešel do pouště, aby zde mohl lovit nomády místo svých vlastních lidí ve městě. Slíbil si, že se naučí držet svou nesmírnou žízeň po krvi pod kontrolou. Praktikoval to, co už dávno znal, vojenskou disciplínu. Držel svou nespoutanou touhu pod svou ocelovou vůlí válečníka.

Abhorashovo jméno nabývalo mezi upírskou šlechtou na hodnosti, až se stal nejvyšším velitelem armády Lahmie. Byl mu udělen čestný titul lord krve a svou silou přinášel do království řád a právo.

Lahmia byla známa jako město nočních můr, kde aristokraté vyráželi každou noc na lov čerstvé krve. To bylo základní právo v celém království. Zákony ale nyní byly dodržovány a nejrůznější živly byly drženy pod kontrolou. Úředníci se obávali svých nemrtvých vládců, a tak korupce a úplatky byly v zemi prakticky neznámé.

I upíří šlechta Lahmie byla Abhorashem donucena dodržovat zákony. Navzdory jeho výstrahám lovili často své oběti v okolních královstvích, co zvyšovalo napětí mezi zeměmi. A Abhorash mohl pouze sledovat, jak arogantní upíři poštvávají proti Lahmii Numasii, Zandrii i Rastryi.

Krvavý drakA nakonec přišel den, kdy králové Khemri zapomněli na velkou alianci a jejich nespočetné armády překročili Hory konce světa. A tak v Lahmii začala válka. Po mnoho dlouhých měsíců bránil Abhorash svou rodnou zem a v mnohých bitvách zvítězil. Ale nebylo to nic platné, nekonečné armády spojených království Nehekhary jej tlačily kousek po kousku zpět. Nakonec byly brány Lahmie prolomeny a prastaré hrobky, pyramidy a vysoké věže padaly k zemi. Popelem lehla i ohromná knihovna. Ulici po ulici, budovu po budově, se Khemrijští postupně probojovali k Chrámu krve.

A zde, na prahu Chrámu krve, se Abhorash zastavil, aby vedl obranu a bránil samotnou královnu Neferatu v poslední předem prohrané bitvě. Všude kolem zuřily oheň a boj, až to přinutilo obránce opustit své útočiště.

Pak se ohromný Chrám krve zhroutil a Abhorashův nářek se nesl celým městem. Jako válečník selhal a prastaré město Lahmia lehlo popelem.

Abhorash prožil nevratnou změnu, když viděl své město v troskách a jeho lid byl zabíjen. Přísahal veškerému lidstvu nepřátelství na věčnost. Otočil se zády k jižním zemím a začal si probojovávat cestu hořícími ulicemi k severním branám. Zatímco ostatní upíří lordi při svém útěku z dobytého města brali co nejvíce pokladů a truhel z ruin kdysi přepychových domů, Abhorash odcházel jen se svým brněním a zbraněmi. Pouze čtyři upíři, kteří jej bezmezně obdivovali, ho následovali.

Hrstka upírů unikla pronásledování pomstychtivých Khemrijských, ale Abhorash se nepřipojil k ostatním nemrtvým šlechticům v jejich vyhnanství. Opustil jejich společnost, obviňoval je za sobeckost, kvůli které vzaly armády okolních králů brány Lahmie útokem.

A tak lord krve zamířil k severu s disciplínou sobě vlastní a hledal znamení, které by dalo nový směr jeho existenci. Legendy říkají, že po mnoho let kráčel po rozlehlých horách, jejichž vrcholky byly zahaleny v ohni. Abhorashe přitahovala k vzdálenému vrcholu hory zvláštní síla, ignoroval varování svých čtyř druhů a vyrazil za tímto osudem. Když upíří lord dosáhl vrcholku hory, zel tam nekonečný kráter, z něhož se vynořil rudý drak nesmírné velikosti a sklonil se k Abhorashovi. S vyhlídkou na blízký boj tasil upír meč.

Boj trval celou noc. A na jeho konci stál Abhorash jako vítěz. Drak umíral. Aborash popadl jeho hrdlo a zarazil do něj zuby a zhluboka pil. Pod omamným vlivem dračí krve shodil Aborash zdechlinu draka dolů z hory a po celých horách se rozlehl jeho vítězný křik. Abhorashovo hledání bylo u konce. Nyní se již obejde bez krve živých lidí, nalezl únik z prokletí upírů. Zároveň se z něho stal strašlivý válečník. Se silou a mocí upírů, který ale nepotřebuje lidskou krev.

Nyní přikázal svým upírům jít dále a zdokonalovat se ve svém válečnickém umění, dokud nebudou jejich schopnosti porovnatelné s jeho vlastními. I oni by se mohli vymanit z upíří kletby a oprostit se od predátora skrytého ve svém vlastním nitru. Tak Aborash pravil ke svým prokletým poddaným: "Budu vás tedy sledovat, a když seznám, že jste dosáhli cíle, najdu vás." Pak přikázal, aby odešli, zdokonalovali své bojové umění a nalézali další nemrtvé válečníky hodné Abhorashovy přízně.

Od těchto dnů nazývají Abhorashovi nemrtví synové sami sebe krvavými draky, na památku velkého vítězství jejich otce nad drakem. Začali na sobě pracovat, zdokonalovali se a trénovali své válečnické schopnosti, doufali, že je jejich mistr opět vyhledá, jak slíbil.

Aborashovy upíři věřili, že někde, v temných koutech světa, kde tvář slunce bledne, čeká Aborash na návrat svých nemrtvých synů do jejich domovských hor.

Mnoho upírů z rodu krvavého draka získalo v zemích lidí špatnou pověst. Walach z domu Harkon, Abhorashův oblíbenec, cestoval na sever, až do zemí, které lidé pojmenovali Říše. Zde vešel do bran Krvavé pevnosti a vyzval celý řád templářů k jednotlivým soubojům. Jednoho po druhém zabil rytíře i jejich zbrojnoše. Ti, kteří byli hodni, dostali část jeho vlastní krve a spolu s ní i prokletí nesmrtelnosti. A tak Walach vládl nemrtvým rytířům, dokud jejich Krvavou pevnost nesrovnali se zemí templáři a lovci čarodějnic z Říše.

Ačkoli rytíři z Krvavé pevnosti jsou daleko nejznámějšími upířími válečníky, nejsou jedinými syny Abhorashe. V zemích Tilei, Estalie, Arábie a Bretonnie rovněž kolují legendy o upířích rytířích. Například nechvalně proslulý Rudý vévoda, Bič Aquitánský. Tento mocný a silný upír povstal v Bretonnii a pouze za cenu dlouhé a krvavé bitvy na Cerenských polích jej vládce Aquitánie konečně porazil i s jeho nemrtvými hordami. Ačkoli byla jeho nemrtvá armáda zničena, Rudý vévoda unikl a mnozí věří, že přežívá v horách či opuštěných lesích Bretonnie.

Kdo ví, kde všude můžeme nalézt Abhorashovy potomky? Možná jako vznešené válečníky toulající se vysoko v horách, kde zdokonalují své již tak vynikající bojové umění. Kolik nájemných vrahů skrývá za maskou svou slonovinovou tvář a špičaté tesáky?

Nikdo neví, jaké množství samotářských rytířů putujících světem je ve skutečnosti nemrtvými stvůrami z nejhlubších temnot. Krvavé draky rovněž nacházíme jako strážce mostů a brodů, vyzývající na souboj všechny, kteří chtějí projít.

Krvaví draci se snaží o dokonalost a neustále cvičí rozdílné bojové styly, ale pro svůj vnitřní vztek a nenávist téměř neznají slovo mír.

Odlišně od upířích lordů ze Sylvánie, se Aborashovi synové nikdy nepokusili ovládnout celé národy. Ani neudržují ohromné armády oživlých mrtvol. Preferují jednotky složené z ozbrojených přízraků, jako šerednou parodii na družiny smrtelných šlechticů. Krvaví draci vkládají své naděje do individuálních a výborně vycvičených jednotek, než aby budovali ohromná vojenská impéria. Když ale pochodují do války, budí jejich hněv hrůzu.

Ačkoli v umění nekromancie nedosahují takových kvalit, jako ostatní upíří lordi, stále mohou vyvolávat nemrtvé hordy, které budou válčit pod jejich vlajkami a jejich obratnost v boji si v ničem nezadá s nemrtvými vyvolanými mocnějšími nekromanty.

Scholarly Lite is a free theme, contributed to the Drupal Community by More than Themes.