Temné roky, Roky plenění, Velký masakr. Byl nazýván spoustou jmen, éra nekonečné porážky, epocha brutality – byl to Věk Chaosu.
Po mnoho stovek let vládly síly Temných bohů, jejich armády bez slitování drtily pod svými železnými botami jakýkoli odbor. Sedm z Osmi říší bylo přemoženo a bodci obseté pevnosti vyrostly, aby strážili neútěšné pustiny. Tyto pevnosti byly ztělesněním samotné zrůdnosti a každá z nich vysávala energie země a šířila odporné síly Chaosu.
Všichni, kdo se postavili dobyvatelům, byli poraženi, jejich chvilková panství byla roztrhána na kusy, jejich dějiny pohlceny. Vše bylo zaplaveno krví. Ovšem i v té chvíli zůstávali Temní bohové nespokojení, neboť nekonečná byla jejich touha po ničení a rozpadu, změně a zkaženosti.
Sluhové Temných bohů se proháněli ruinami, lovili zbytky kdysi mocných civilizací. Být zabit bylo štěstím, to horší čekalo na ty zotročené…
Tak rostla síla Chaosu, šířila se skrze panství smrtelníků. Zdálo se, že masakr neustane, dokud hvězdy samotné nebudou roztrhány do nicoty. Bez protivníků, kteří by se jim postavili, Temní bohové si vychutnávali tuto zkázu. Živili se rozpadem, jistí si, že konečné vítězství už brzy bude jejich.
Dosud tedy Sigmarova aliance držela Temné Bohy a jejich armády na uzdě. Byl to Tzeentch, který neustále naléhal na společnou invazi do Osmi říší, ale Khorne a Nurgle se před svým úkladným bratrem měli na pozoru a každý z nich chtěl, aby to byl právě jeho šampion, kdo povede celé tažení. Vyhrocení těchto neshod rozpoutalo Démonické války, které umožnily Věku mýtu přežít o staletí víc, než by jinak měl, teprve až vnuknutí, že jedině jeden jediný smrtelný šampion by mohl velet invazi, zadrželo Ničivé mocnosti. A tak bylo rozhodnuto že Archaon, Ukončovatel světů, ještě jednou povede armády Chaosu, a brzy započala Velká invaze.
Každý z bohů Chaosu po Archaonovi vyžadoval oddanost sobě samému před ostatními třemi, neboť Bohové pořád chtěli, aby právě jejich šampion vedl konečné vítězství, nikoli Vyvolený, který byl věrný všem mocnostem a přitom nikomu. Archaon odmítl a byl nucen překonat hněv každého z Temných bohů, neboť se každý z nich obával, že by nakonec Vyvolenecolený začal sloužit jednomu z jejich soupeřů. Archaon překonal každou zkoušku, objevuje se silnějším než předtím, zabil každého šampiona, který proti němu byl vyslán, a dokázal Temným bohům, že Archaon se nedá ohnout v nějakého přívržence. Archaon k sobě shromáždil obrovskou armádu, stejně jako učinil v dávných dobách, a do jejího čela postavil prapory všech Bohů Chaosu, až na symbol Rohaté krysy, kterou Archaon s odplivnutím odsoudil jako nehodný. Tím, že nedokázal zničit realitu, měl Archaon nový cíl; podrobit si Osm říší a vládnout jim jako diktátor. Byl to jeho osud a jeho právo a nehodlal dovolit, aby mu přitom někdo stál v cestě. Bohové ustali ve své snaze Archaona usmrtit; Khorne spatřil neskloněného válečníka, zabijáka který nikdy nebude sveden politikou nebo komploty; Nurgle viděl jednoho z největších kazitelů, přírodní sílu která ve svých stopách zanechá jen smrt; a Tzeentch - podezřívavější než kterýkoli z jeho bratrů – uvěřil, že v Archaonovi může být víc než by mohl vidět dokonce i on sám. Dary byly uděleny, a Archaon, kdysi dávno nesouce jméno Diederick Kastner, byl opět korunován Vyvoleným Chaosu.
Archaonovým prvním cílem bylo zabrat Most Všehobodů, uzlový bod reality, který spojoval všech Osm říší a mohl být snadno použit k dosažení každé z nich. Kolem takovýchto uzlových bodů vyrostla obrovská města, neboť to byla místa s nejstabilnějším způsobem cestování mezi Říšemi. Tak započaly Uzlové války. Archaon, s použitím taktické brilantnosti, která přivedl Svět, jenž byl, do záhuby, přišel s tahy, které ohrozily všechny klíčové uzly. Uzlové války byla doba neuvěřitelné historie, kdy bohové samotní chodili mezi svými dětmi a bojovali za uhájení svých říší, obě strany se chlubily legendárními činy a strašlivými porážkami. Ale byla to porážka a zrada, která nakonec stála u konce Uzlových válek, když byla arcicesta Shyishu zabrána a boj se přelil do Všehobodů - Mostu kamkoli. Sigmarovo spojenectví bylo zřízené Gorkamorkou, zpochybňované Tyrionem jako okrajové, aktivně podkopáváno Malerionem a ignorováno Alarielle. Ale když se síly Smrti obrátily v bitvě o Shyishou arcicestu proti Sigmarovým vojům, byl to opravdový konec Velké aliance. Sigmar, udolán zradou Nagashe, opustil bitvu, nechávaje obránce napospas osudu.
Zaslepen hněvem, Sigmar zavrhl diplomatickou stránku Božského krále, kterým se znova stal, a vrátil se k barbarskému válečníkovi, jakým byl za smrtelného života. Dokonce i jak Archaon a jeho temné legie obsadily Všehobody, kazíce Most říší a zajišťujíce, že žádná z říší teď před nimi už nebyla v bezpečí, Sigmar zaútočil na Ametystovou říši v konfliktu, který se stal známý jako Války nebes a podsvětí. Po celé Shyishu hledal Sigmar zrádce Nagashe, řvouce na pána Ametystové říše urážky na jeho zbabělost a zradu. Nagashovi vyslanci byli rozdupáni na prach a jeho armády rozcupovány na kusy, nikdo a nic se nemohlo postavit proti hněvu Božského krále, zatímco Říše které přísahal chránit, byly pustošeny a drancovány hordami Chaosu. Nakonec jeho zběsilá zuřivost pohasla, Sigmar odvedl své armády do Říší, jejich ochranu zanedbal, ponechávaje Nagashe napospas běsnícím chaosáckým armádám. Možná se Nagash mohl proti Sigmarovi postavit sám, ale stejně jak Božský král vytáhl za pomstou proti věčnému nepříteli, povstala proti Pánu smrti další hrozba. Skaveni, s až podezřele perfektním načasováním, se vyrojili ze svých vyhlodaných tunelů a napadli Nagashovy armády ve svých milionových krysáckých hordách. Následné boje mezi Chaosem a Smrtí se staly známými jako Válka kostí, a ačkoli boje po několika staletích nakonec ochably, oslabily Nagashe natolik, že když přišli Archaon a jeho armády, jejich vítězství bylo nezpochybnitelné. Jen to nejtemnější a nejhlubší z podsvětí zůstalo zachováno pod vládou Pána smrti, a jak Archaon samotný roztříštil Nagashe na kostní prach v Bitvě pod černými nebesy, Ametystový král se zhmotnil na svém trůnu, nucen sledovat jak jeho říše padla do rukou nepřítele, o kterém mínil, že ho zmůže porazit sám.
V Ghyranu hnijící hordy Nurgle oblehly Říši života, neboť Nurgle neustále prahnul po těchto štědrých zemích, a možná přeci jen i po jejich překrásné vládkyni jakožto náhradě za svou Poxfulcrum, ztracenou při rozervání Světa, jenž byl. Válka života zuřila po staletí, dryády a stromovci bojovali o každou píď zelené půdy hořce a brutálně, ale nákazy a vojáci Nurgleho byli nekoneční a nakonec byla válka ztracena. Morový otec se chopil moci, pro Alarielle a její přežívající děti teď byly bezpečné jedině mysticky skrytá údolí a háje, jak zbytek její kdysi úchvatné říše začal hnít.
Ale byli i tací, kteří obráncům Říší smrtelníků nepřinášeli záhubu. Starodávný nepřítel Chaosu, uvědomuje si destrukce nových realit, přišel nabídnout svou pomoc. Málo bylo známo o těchto záhadných stvořeních přicházejících se jménem seraphoni, protože udeřili bez varování, objevujíce se, aby ztrestali síly Chaosu s nesmiřitelnou divokostí, předtím než se vypařili bez jediné stopy mezi zlámanými a zpustošenými těly těch, které zabili. Mezi ostatními válečníky bojujícími uvnitř říší smrtelníků za Řád nebyl žádný, který by dokázal seraphony plně pochopit, ať už šlo o to, odkud přišli nebo proč bojují - ale Bohové je snad mohli vidět takové, jakými doopravdy byli; stvořeními nebeské magie, jejichž nenávist k potomkům Chaosu planula tak žhavě jako ta jejich.
V této době se Sigmar navrátil, Všehobody padly a staly se zkažené Chaosem, stávajíc se Osmibody, cestou přímo do srdce Chaosu, která umožňovala nespočetným legiím démonů vstupovat do Osmi říší stejně snadno jako ve svých vlastních teritoriích ve Vnější temnotě. Následovala staletí masakru, jak Chaos získával vítězství za vítězstvím; kopí krvežíznivců zdevastovalo hradbami obehnané město Ulgarod a zaplavilo ulice srážící se krví, Tzeentchův Pandaemoniad zabral město Chamontarg a přeměnil ke zkáze odsouzenou populaci v kámen. Hnilobná nákaza zničila největší civilizace Ghyranu. Nakonec padly všechny, s poslední říší lidstva známou jako Lantická říše, osobně Archaonem rozdrcenou na prach. S pádem lanticů sedm z Osmi říší bylo ztraceno zkázou, a teď už se dala udělat jen jediná věc. Sigmar dělal, co se dalo, ale ani to už nemohlo nekonečný příliv nepřátel odvrátit. Poté co v osobním souboji porazil každého z tetrarchů zkázy, největších démonů každého boha, utkal se i se samotným Archaonem v Bitvě pod planoucími nebesy. Naplněn hněvem vrhl po svém sokovi Ghal Maraz, aby ho jednou provždy zničil, avšak díky pletichám Tzeenche kladivo minulo svůj cíl a dopadlo neznámo kam. Božský král, vida, že teď je vše ztraceno, zavelel k ústupu a se zoufalstvím odtáhl z bitvy.
Sigmar odešel na nebesa, do velkého města Azyrheim na oběžné dráze kolem Mallusu a zapečetil za sebou Brány Azyru, odsuzuje tím jiné říše k nestálým rozmarům Temných bohů, ale zachovávaje svou vlastní říši a miliony duší, kterým poskytl bezpečí, když invaze začala. V Azyrheimu spolu aelfové, lidé, duardinové a mnoho dalších žili v mírovém soužití; všichni snili o dni, kdy se budou moci vrátit do zemí, které opustili a vyžádat si na Temných bozích pomstu. Sigmar seděl na svém trůnu a plánoval odpornou nadvládu Chaosu svrhnout, jeho nálada byla vázána na Mallus, zbytek Zlomeného světa, a pokud planul, planul i on, stávaje se plným života a energie. Pokud dohoříval, Sigmarův pohled zčernal. Jak prošla staletí, okolo Zlomeného světa byl vybudován prstenec, zatímco jej Sigmar pozoroval a dumal nad svou neschopností ochránit před Chaosem jak Svět, jenž byl, tak tyto nové říše. Ovšem brzy se Božský král rozhodl pro nový krok, takový, který nakonec zajistí porážku Chaosu jednou provždy nebo to bude úplným koncem, který umožní Chaosu zavládnout už na věky.
V Sigmaronu,
Velké tvrzi Sigmarově,
paláci nebes,
tam skví se sigendil,
Vysoká hvězda,
temné šero je tam také.
Hlučný třeskot Kováren šesti kovářů
velké armády budovány jsou,
čekající jen na zavolání do boje.
