Když přijde volání do války, každý rolník schopný boje musí sloužit v armádách Bretonnie, povinnost posílená přislíbenou odměnou měděnou mincí pro každého, kdo přežije tažení. Jen nemnozí jsou nuceni do služby vedle trvalých oddílů mužů ve zbrani, doplňujíce řady oslabené ztrátami či nemocemi. Většina je spíše využívána jako lukostřelci, od kterých je očekáváno, že budou napadat nepřátele, kteří si nezaslouží pozornost rytířů. Jelikož zásady rytířské cti zakazují rytíři používat jakoukoli střelnou zbraň, není zde, samozřejmě, žádného takového omezení pro rolníky, od kterých není očekáváno, že by znali něco lepšího. Ačkoli žold venkovského lukostřelce by byl podle většiny měřítek považován za mizerný, pro prostý lid Bretonnie je to vskutku královský plat. Většina rodičů podporuje své potomky ke cvičení s lukem, takže pak mohou zvyšovat rodinné příjmy.
Oproti mužům ve zbrani nejsou venkovští lukostřelci vybavováni z hradních zbrojnic a táhnou tak do bitvy v různorodých oděvech. Stejně tak i jejich dlouhé luky jsou často jejich vlastním majetkem, předávaným z otce na syna (neboť jen bohatá rodina si může dovolit víc než jeden luk) a vzhledem k tomu může být různorodé kvality. Aby využili svého počtu, tito lučištníci se na bojišti spojují do těsně spojených jednotek, míříce na nepřítele salvu za salvou. Stejně jako muži ve zbrani, ani venkovští lukostřelci nejsou moc spolehliví, pokud jsou ponecháni boji na vlastní pěst, ale pod přísným pohledem rytíře mohou dosahovat srovnatelných, byť ne výjimečných, skutků.
