Daleko na ponurém severu ve stínu říše Chaosu leží Norska, kde vládne zákon přírody a právo silnějšího. Haargrothovi rodiče byli zabiti při jednom z obvyklých nájezdů okolních nepřátelských kmenů a jeho osud tak visel na vlásku. Nikdo ho nenaučil bojovat či lovit a on byl nucen živit se zbytky.
Když nastávalo jarní tání, válečníci mnoha kmenů nasedali na vlčí lodě a vyplouvali plenit bohatší jižní země. S válečnou kořistí a dostatkem zásob se pak vraceli na sever, opět přečkat krutou zimu. Ti, kteří byli na takovou cestu příliš mladí, si zdokonalovali své bojové a lovecké schopnosti v okolí. Ne však Haargroth, jehož srdce při takovýchto obdobích osiřelo. Tím jediným, pro co ho kmen shledal vhodným, bylo starat se o stádo koz, u nichž hladový trávil většinu dne naprosto osamocen. Když se jednoho dne jedno ze zvířat ztratilo v nedalekém lese, nemohl Haargroth tušit, že se jeho život brzy změní.
Mladík pronásledoval zvíře, ale brzy našel jen jeho ožrané zbytky a krvavou stopu. S hněvem se vydal stopovat viníka, dokud nedošel na potemnělou mýtinu. Přímo před ním odpočívala mohutná bestie a její tlama byla zrudlá krví kozy. Haargroth si všiml primitivní sekery, ležící kousek od bestie a s jakýmsi nutkáním se rozhodl stvůru zabít.
Když zvedal zbraň, cítil jako by k němu promlouvala a její hlas se stával čím dál naléhavějším. Bestie se znenadání probudila a pohlédla na chlapce s krutým úšklebkem. Haargroth neváhal a sekeru ji zarazil do hlavy. Jak mu krev barvila šat, utlačovaný Haargroth opakovaně sekal do těla, vylíval si svou zlost, až z netvora nezbylo téměř nic. V té chvíli se změnil, s pocitem, o němž nikdy nesnil. Zbraň, jenž třímal v rukou, se pomalu měnila ve skutečný výtvor, s ostřím kouřícím, jak sekera lačně pila krev. Chlapec se vynořil z lesa a zamířil zpět do vesnice. Když dorazil k bráně, nehledě na otázky zabil oba strážce a pokračoval v cestě.
Pryč byly pochyby, nyní kráčel pyšně ozdoben kůží mrtvé bestie. Ostatní mladíci před ním prchali, dokud nedorazil k velkému domu náčelníka. Nikdo se mu neodvažoval postavit, takže zaujal místo v čele stolu a po zbytek léta si bral, co chtěl. Když začalo opadávat první listí, kmen s úlevou pozoroval vracející se vlčí lodě. Válečníci zpívali slavné písně o vítězstvích, neboť byli na svém tažení úspěšní. Jak za jásotu kráčeli do velké síně, jejich radost byla tím větší.
Podle tradice náčelník vstoupil jako poslední a když se dav rozestoupil, s šokem spatřil cizince sedícího na jeho trůně. Jeho vztek ještě vzorstl, když poznal sirotka, který pásl kozy. Ale ten se změnil k nepoznání, rychle vyrostl a zesílil. Náčelník pozvedl sekeru a s výkřikem se vrhl vpřed, rozhodnut ho za jeho drzost zabít. Chlapec však úder s lehkostí odrazil stranou. Zatímco se náčelník zoufale snažil vyprostit svou zbraň z prken stěny, Haargroth svému protivníkovi srazil hlavu z ramen. V následném tichu se mrazivě rozhlédl po davu, zda se mu odváží postavit ještě někdo další, ale všichni jeho pohledu uhýbali. Haargroth nařídil pokračovat v oslavách, avšak ty proběhly v tichosti a strachu.
Následující měsíce byly pro kmen jiné. Jednota, kterou starý náčelník vybudoval, byla pryč. Ačkoli všichni přijali sirotka za svého nového vůdce, nikdo se mu nestal blízkým. Ty okolní kmeny, pro které nájezdy za mořem nedopadly dobře, byly nuceni rabovat u svých sousedů a právě takovýto útok přišel s prvním sněhem.
Pochmurné ráno se rozeznělo zuřivými výkřiky. Válečníci vyběhli ven a povzbuzeni Haargrothovou zběsilostí pobili každého útočníka, který chlapci unikl. Teprve až nyní mladíka přijmuli a nesli ho na ramenou do vesnice. Nasycená krví padlých se zbraň změnila ve skutečné kovářské dílo a Khorne, potěšen masakrem, požehnal svému novému šampionovi. Během několika dní jeho tělo prodělalo změnu, svaly zmohutněly a vyplnily jeho zbroj a on sám se nyní podobal spíše zvířeti.
Té zimy vedl Haargroth své válečníky proti sousedním kmenům a každý z nich zdolal. Brzy se mu ve sněhem zbarveném krví vzdávali četní nepřátelé, ale on jim nedal oddechu, ve své zuřivosti je zabíjel a jen ti nejsilnější přežili, tak jak tomu bylo od počátku. Tito přeživší dostali nabídku připojit se k němu nebo zemřít. Takováto pověst se rychle rozšířila do všech směrů a vedla ke vzniku jména hordy, kterou vedl, Zabíječi. A všichni se obávali jejich příchodu.
Během dalších let vedl Haargroth každého jara odvážné výpravy do okolního světa, pluje na své vlčí lodi třebas až do chladného Naggarothu či do bájných džunglí Lustrie. S každým vítězstvím přivezl exotickou kořist. Ti, kdo za to stáli, dostali to nejlepší – od skvělých brnění až po Chaosem požehnané zbraně. Během těchto nájezdů bojoval v čele armády v těch nezuřivějších vřavách a prosekával si krvavou cestu skrz své protivníky. A v zimě se pak vracel do Norsky bojovat proti dalším kmenům. Jeho hledání boje bylo neúnavné a brzy ho zavedlo až do Pustin Chaosu. Zde byly bitvy krutější a samotný vzduch byl prosycen mocí bohů. A konečně, když si i samotný Haargroth myslel, že nikdo nemůže odolat jeho hordě, zakřičel na svého boha Khorna, aby mu dopřál protivníka jemu rovnému.
Zničehonic vypukla ohromná bouře a neproniknutelná mlha obklopila jeho válečníky. Z ní zaútočili démoni a ztráty narůstaly, dokud se šampion ve zmatku neoddělil od ostatních a neztratil se. Z šera uslyšel zvuk kopyt a ryčení nějaké bestie a před ním se vzepjal démonický oř apokalypsy, Dorghar. Avšak nesl obra v černém brnění pokrytém runami, mezi kterými Haargroth spatřil i Khornovu runu. Bohové odpověděli na jeho výzvu. Haargroth zakřičel válečný pokřik a zaútočil. Jeho sekera se zastavila o štít a ze síly úderu ho až zabolely ruce. Jeho protivník provedl výpad a špička čepele se zaryla do jeho hrudi. Silou úderu odlétl nazad, těžce dopadaje a s myslí ochromenou hrůzou.
Poprvé od svého mládí pocítil hořkou porážku. Démonický kůň k němu pomalu dokráčel a jeho jezdec sesedl. Sklonil se, popadl Haargrotha za krk a postavil ho na vratké nohy. Válečník se prohlásil za Archaona, Pána konce věků. Přikázal šampionovi, aby se před ním sklonil i se svou bandou a na oplátku může příště bojovat tam, kde bude bitva nejkrvavější. Když konečně našel válečníka, jenž ho předčil, přijmul jeho nabídku a v nastávající Bouři Chaosu pochodoval v čele jeho vojsk.
Nicméně stále prahl po moci, obětuje lebky nepřátel zabitých pro Khorna. A jednoho dne znovu vyzve vyvoleného Chaosu. Během invaze do Starého světa, poté co Archaonova horda překročila Lynsk, vedl Haargroth svou část armády proti Wolfenburgu, jenž první měsíc bojů padl pod jeho sekerou. Tím otevřel cestu ke klíčovému hradu Lenkster. Poté, co byl Vyvolený u Middenheimu zaskočen, stáhl se k vesnici Sokh, podpořen o další válečníky. Podařilo se mu odříznout ústupovou cestu říšské gardě a nebýt mistrného úsudku Kurta Helborga, byla by chlouba Říše nejspíš zničena.
Při dalším ze závěrečných protiútoků u Sokhu vedl Ar-Ulrik ve jménu Ulrika svou teutogenskou gardu a jako první pronikl do samotné vesnice. Haargroth s hněvem prorazil až k němu skrze třicítku válečníků, než mu Ar-Ulrik v osobním souboji rozbil kladivem Skolla hlavu.
