Původně kolonie Francie, Egypťané vyrvali svůj národ z rukou svých původních imperiálních pánů v období následujícím po vypuknutí francouzské občanské války v roce 1804. Beroucí si za své heslo stejná slova, která inspirovala samotnou francouzskou revoluci, egyptští národní osvoboditelé ustanovili v roce 1806 republikánskou vládu. Jak francouzská hrozba mizela, političtí revolucionáři začali postupně ztrácet jednotu. Strana osvobození se rozpadla do tří rozdílných částí, které se sami nazývaly frakcemi Pyramidy, Vody a Chopeše, načež brzy následovala hořká občanská válka provázená výbuchy tvrdého boje a trvající nějakých dvacet let. Během té doby se egyptská vláda prakticky přeměnila ve vojenskou diktaturu. Republika byla sice nadále nominálně udržována, ale národní vláda, prakticky zalezlá v Alexandrii nacházející se ve stavu obležení, mohla činit jen málo, aby ve zbytku země vynucovala svou vůli. A ať už jakákoli frakce získala kontrolu nad vládou, byla okamžitě zastavena, když podporovatelé zbylých dvou frakcí spojili své síly, aby zajistili, aby jejich protivník neměl žádnou moc. Samozřejmě, pokaždé když prezidenství a Komora hlasů, nominální parlament republiky, změnily majitele, proces se opakoval. Uprostřed toho všeho si obyčejní obyvatelé Egypta snažili zachmuřeně vydřít živobytí a drželi hlavy dole, jak kolem nich zuřila anarchie.
Celá situace byla po nějakou dobu zbytkem světa víceméně ignorována. Na Egypt bylo pohlíženo na jen o trochu víc než zapadlou oblast. Francouzi byli příliš slabí a příliš nejevící zájem, aby se pokusili o získání své původní kolonie, vkládajíce víc důležitosti do Alžírska a Tunisu, a Italové a Osmani považovali vzpurný malý stát jako užitečný nárazník proti potenciálním soupeřům v severní Africe. Nicméně okolnosti se velmi rychle změnily, když se republika začala stávat rájem pro piráty, odbojáře a rebely všeho druhu. Obchod byl narušován od Kypru po Maltu. Nakonec osmanské dominium ztratilo trpělivost. V roce 1828 napadlo Egypt, v několika měsících drtíc jakýkoli odpor. Nicméně, oproti Prusům ve Francii, sultán se nepokoušel o okupaci, ale místo toho využil vojenských a ekonomických prostředků, aby upevnil republiku. Během několika let tyto metody uspěly a od té doby je Egypt osmanským spojencem. Ovšem také se stal faktorem provokujícím italské ambice, ačkoli ty se vystupňovaly jen po objevení ropy v jižních oblastech republiky v roce 1862.
Staré soupeřící frakce Egypta se nyní vyvinuly do oficiálních politických stran, ačkoli politické prostředí země je stále dost nestabilní pro občasné výbuchy násilí v obdobích voleb. Frakce Pyramidy představuje konzervativní zájmy republiky a zastává politiku neutrality a úspor, zatímco Říční frakce, která dlouho používala jako svůj symbol životodárný Nil, věří v mírnou expanzi teritorií a obchodu, soustředíc se zejména na ekonomický spíše než vojenský růst. Frakce Chopeše je tou nejvíce otevřeně výbojnou, věří, že Italové představují značnou hrozbu a také, že jejich teritoria v Libyi by představovala vhodný přídavek k državám republiky.
Nyní jako hlava státu vládne prezident Al-Rašíd z frakce Pyramidy, ale jeho frakce nyní ovládá Komoru hlasů jen díky spojenectví s některými více konzervativními členy frakce Nilu. Al-Rašíd se zatím držel politiky své frakce prosazující opatrnou neutralitu a ekonomický rozvoj skrze obchod s ropou s osmanským dominiem a Pruskem. Tyto mazané kroky zablokovaly italské ambice tím, že daly republice dva mocné spojence. Al-Rašíd pracuje tvrdě, aby tuto choulostivou vazbu udržel netknutou, neboť ví, že dřív než bude bezpečnost Egypta zajištěna, potřebují malé a špatné vybavené ozbrojené síly republiky, ačkoli schopné v partyzánských akcích a přepadech, přebudovat do něčeho mnohem mocnějšího. K tomuto účelu používá část nového ropného bohatství své země, aby nakoupil výzbroj od svých osmanských spojenců a vytvořil průmyslovou základnu. Také vyvolává ducha vlastenectví upomínáním svých lidí, jak těžce vybojovaná byla jejich nezávislost na Francii.
Nicméně v republice povstává nová síla, která ohrožuje Al-Rašídovy plány. Je to frakce Kladiva, která je rozhodnuta přebudovat republiku podle řádků Marxova Komunistického manifestu. Podporovatelé Kladiva obhajují pan-arabskou revoluci a představují si Egypt jako následného vůdce severoafrického komunistického státu táhnoucího se od Sinaje po pobřeží Atlantiku. Tito lidé se spojili s těmi nejradikálnějšími z frakce Chopeše a jsou sílící silou v nově rostoucím Egyptě. Al-Rašíd i vláda podnikají rychlé kroky, aby se pokusili neutralizovat tohoto mocného slovního oponenta, jehož nástup tak ohrožuje osmanskou podporu, na které je nestabilní republika stále závislá.
