"Svoboda, rovnost, bratrství... a obrození."
- Ludvík-Napoleon, když byl dotázán, co jeho zvolení jako prezidenta bude znamenat pro Francii, rok 1868
Republika Francie je národem vystrašeným a oslabeným svými zkušenostmi z minulých sedmdesáti let. Viděla války a revoluce, monarchie a republiky. Měla celou říši a bylo o ni bojováno jako o odměnu. Na vrcholu své moci, pod legendárním Napoleonem Bonapartem, se odvážila vyzvat velkou Pruskou říši o dominanci v Evropě, a ve svém nejhorším období se ukázala jako neschopna bránit své vlastní hranice a utrpěla potupu z toho, že některé z jejích nejbohatších provincií byly vypleněny během bitev mezi cizími silami, které toužily o to řídit její vlastní osud.
Ale duch Francie nikdy zlomen nebyl a dědictví Revoluce stále žije. Od těch nejvýše postavených po ty nejníže postavené ve francouzské společnosti, zuřivá vlastenecká pýcha plápolá v srdcích každého občana a je to ona, kdo vedl Republiku skrz každou strast, kterou utrpěla po pádu Napoleona.
Dominium
Teritoriálně je Francie jen svým vlastním stínem. Napoleonovo imperiální dominium nad Iberským poloostrovem již dávno pominulo. Oblast Provence, včetně významné námořní základny Toulon, a ostrov Korsika byly podstoupeny Italské lize v chaosu následujícím po Napoleonově smrti v roce 1821. Její stará moc v severní a západní Africe byla už dávno nahrazena Brity a Italy, ačkoli si i tak udržuje celkem významný ekonomický vliv v tomto regionu. Nyní Republika nemá žádnou přímou kontrolu nad jakýmkoli územím vně Francie samotné. Nicméně malé království Belgie, ačkoli formálně nezávislé, je francouzským vojenským a ekonomickým satelitním státem od konce 30. let 19. století.
Nadto, francouzské obchodní mise a vojenští poradci operují po celém světě, využívají svého spojenectví s Prusy pro práci vedle holandských svobodných obchodníků a žoldáků v místech tak vzdálených jako je Čína. Ačkoli přesně řečeno tyto osoby jednají jako soukromé společnosti, jsou všechny nějakým způsobem napojeny na francouzský stát, což umožňuje Republice udržovat si svůj prst na tepu zahraničních věcí i navzdory postrádání rozsáhlé koloniální říše.
Vládce
Od roku 1808 byla Republika řízena prezidentem jakožto hlavou státu, který slouží po volební období sedmi let. Vlastní práce na národní správě je v rukou Komory poslanců, jejichž křesla jsou podle velikosti populace přiřazena k jednotlivým francouzským oblastem. Francie je jedním z nejdemokratičtějších světových národů, jelikož v roce 1821 přijala obecné volební právo pro muže. Ačkoli zde funguje mnoho politických stran, je francouzská politika tradičně ovládána takzvanou Parti Gaulois, nacionalistickou (ale silně propruskou) organizací, která po desetiletí dominuje jak prezidenství, tak Komoře poslanců. Skrz její vliv se Francie stala oficiálním spojencem Pruské říše v závěru prvního desetiletí 19. století.
Nicméně to vše se změnilo v roce 1866 se zvolením excentrického dobrodruha Ludvíka-Napoleona Bonaparta, synovce legendárního vládce, jako prezidenta. To byl vrchol narůstajícího obrození vlivu neobonapartistů. Původně považování za menšinové disidenty, když už ne pohraniční teroristy, Bonapartistická opoziční aliance, někdy nazývaná frakcí "Imperiálních orlů", se vedená novým prezidentem změnila v mocnou sílu ve francouzské politice, se svou směsicí nacionalistické propagandy a protoliberálních politik pro sociální reformu částečně inspirovaných nezdařenou celoevropskou revolucí roku 1848, která od té doby získala ve Francii takřka mystickou pověst.
Po pouhých čtyřech letech ve funkci zůstává Bonaparte stále spíše velkou neznámou. Potvrdil dohody s Pruskem, dokonce, i když ty nyní technicky staví jeho národ do války s Ruskou koalicí a Polsko-Litevským commonwealthem a fyzicky s Královstvím Británie. Nicméně jen málokdo od něj očekává takřka naprostý soulad s Pruskem, který byl charakteristickým znakem Parti Gaulois. Ludvík-Napoleon, jako jeho slavný strýc, má pro Francii plány a hraní role kočičí pracky pro Frederika Grundera je jen stěží mezi nimi, alespoň ne na dlouho.
Vojenská struktura
Francouzské vojenství, původně postrach Evropy, bylo v roce 1810 roztříštěno; dlouhé tažení proti Britům ve Španělsku, občanská válka mezi Napoleonovými maršály a vznikající republikánská správa a pruská invaze se všechny spojily ve zruinování francouzské vojenské síly. Úplným dnem bylo podstoupení Provence Italské lize, hanba pro Francouze, která se rovná té u Trafalgaru. Francouzské síly, jiné než několik žoldáckých oddílů, prakticky nehrály žádnou roli v bitvě u Waterloo, neschopny dokonce ani bránit britské okupaci Pas de Calais, která jim umožnila přepravit své síly do Belgie, aby čelily Blucherovým Prusům.
Od příchodu míru Republika potichu znovubuduje své vojenské síly. Ačkoli teď je to poprvé od roku 1815, kdy je Francie oficiálně ve válce, francouzské síly byly aktivní po celém světě v té či oné podobě od 30. let 19. století. Vojenské mise pracovaly s Prusy, s Ottomanskou říší (v neoficiálním rozsahu) a, později, s Říší planoucího slunce. A obzvláště francouzští inženýři byli zásadní pro posílení a modernizaci pevností Wolfgang, pruské hlavní obrany proti rusko-polské invazi.
Francouzská armáda je malá ve srovnání s těmi svých sousedů, ale je vysoce elitní a dobře motivovanou organizací. Jako Planoucí slunce nasazuje Francie integrované formace kombinované výzbroje nazývané legie, ačkoli ty se u Francouzů skládají jen z pozemních a leteckých divizí a to z důvodů vysvětlených níže. Francouzský voják, obecně znám pod čestnou přezdívkou chasseur, či lovec, je vysoce disciplinovaným a dobře vybaveným válečným nástrojem. Francouzská armáda, neschopná se v množství srovnávat s masami odvedenců armád Pruska a Ruska, se soustředí na trénink a technickou inovaci, aby nahradila tento nedostatek zdrojů.
Nikde jinde se to nestalo tak zjevným jako ve francouzském námořnictvu; to získalo technologii gravitačního nulitního pohonu (GNE), inovaci, kterou dosud žádný jiný národ nevlastní. Pomocí této záhadné technologie jsou francouzská námořní plavidla schopná zvednout se z vody a stát se zcela vznášejícími po značně dlouhou dobu. Ačkoli jejich rychlost není výzvou pro tento účel navržené létající stroje, je palebná síla, kterou mohou nést, prakticky nevyrovnatelná čímkoli jiným ve vzduchu, a tak mohou operovat volně nad zemí i vodou. Jak Republika získala tyto vědomosti není známo, ačkoli zvěsti ukazují jak na předchozí vztahy Ludvíka-Napoleona s expedicemi lorda Sturgeona, tak na vliv takzvaného "disidenta" Markova. Ať už jakkoli, francouzské námořnictvo, ačkoli limitované ve svém dosahu, je nyní silou, kterou dokonce i Britové berou znovu velmi vážně.
