(pozdní 2524 imperiálního kalendáře)
"V té hrozné poušti, pod bledým svitem měsíce, se pohybují mrtví lidé. Toulají se pohybujícími se dunami bezdeché, nehybné noci, zvedajíce své bronzové zbraně v urážlivé výzvě a hořké nenávistí k životu, který již nemají. A někdy, tichým suchým hlasem, jako ševelení sluncem zalévaného rákosu, šeptají jediné slovo, které si pamatují ze svého života. Jméno toho, kdo je proklel k jejich existenci, více než smrti, ale méně než životu. Šeptají jméno, Nagash."
- Přeloženo z Knihy smrti Mannfredem von Carstein
Jak se imperiální rok 2524 blížil ke konci, padl na celý svět náhlý, byť dočasný klid. Válkou vypleněné země utichly, ani jediný nájezd bestiáků či Chaosu během té jedné požehnané noci neproběhl a království světa došla k malému, ale krátkému míru před nevyhnutelnou bitvou, která měla následovat. Bohové Chaosu pozastavili svou zuřivost a pohlédli na měnící se situaci. Toto ticho vyvolalo čerstvé předzvěsti a ti schopní číst v takových znameních, mluvili o novém hráči předurčeném k tomu, aby kráčel hlavním jevištěm, tom, který není ani nesmrtelný bůh, ani prokletý smrtelník. Po jeden slavný den se zdálo, jako by svět pozastavil dech před tím, co má přijít, a dalšího ráno Chaos znovu nastoupil, znamení se obrátila a šílenství znovu vládlo.
V zemích Starého světa se mnoho očí stalo svědky částí Arkhamových a Mannfredových plánů, ale nikdo ještě nerozpoznal úplný rozsah jejich snah. V Couronne se král Gilles le Breton dozvěděl o pádu opatství La Maisontaal a uvažoval o jeho významu. Rada třinácti ukazovala prsty a hledala obětní beránky za zničení klanu Mordkin a ztrátu nenáviděného Nagashova meče. Obě frakce věděly, že se blíží něco hrůzného, ale žádná nemohla vynaložit úsilí, aby s tím něco udělala. Ovšem v zemích Říše byl jeden, který byl rozhodnutý konat, jeden, jehož vedla pomsta a kterého naplnila nenávist.
Jen měsíc před předvečerem Geheimnisnachtu požádal velmistr Hans Leitdord, bratr kurfiřta Maria Leitdorfa, Císaře o pomoc proti temnotě, která narůstala na Východě. Ovšem Říše byla rozervaná, válka probíhala na severu a hordy Chaosu byly na jejích hranicích. Válečná stáda bestiáků se urvala ze řetězu a řádila v zemích Talabeclandu a Reiklandu, zatímco celé vesnice i města byla vymazána z povrchu zemského ohněm snášejícím se z nebes. Hlasatelé zkázy a flagelanti se toulali všude v ohromném množství, tísnící se okolo chrámů a tvrdící, že konec je blízko.
Po tři dny pozoroval velmistr Leitdorf tato zlá znamení a čekal na Císařovu odpověď a čtvrtého dne se mu jí dostalo. Císař se spolu s Reikmaršálem vydali na severní válečnou frontu a namísto toho byl vydán pokyn hlavnímu rádci Markusovi Loftirovi, aby uvedl velmistra ke třem dalším hostům čekajícím na přijetí. Tito hosté byli zástupci expedice vznešených elfů vyslaných na záchranu Věčného dítěte ze zajetí, žádající o pomoc Říše v tomto těžkém úkolu. Než padla noc, vydala se celá armáda elfů na východ, doprovázená celým řádem Sigmarovy Krve.
Z jihovýchodu postupovala další armáda rozhodnutá zastavit temný rituál. Lesní elfové z Athel Lorenu dodrželi svůj slib Věčné královně, že zachrání Věčné dítě ze spárů upíra. Araloth, lord Talsynu, vedl armádu ve veškeré tajnosti skrz lesy Říše a pobil každého bestiáka, který se jim postavil do cesty. Byl čas konat a Ungrim Železoruka byla rozhodnut svým nepřátelům tvrdě připomenout, že trpaslíci jsou pořád silou, se kterou je třeba počítat. A ze severu neúnavně postupovala ohromná horda bestiáků vedená okřídleným netvorem Malagorem směrem k místu známého jako Svatyně Devíti démonů, kde se mělo vše odehrát.
