(pozdní 2524 imperiálního kalendáře)
Zrada Caledoru vyvolala v Deseti královstvích Ulthuanu šok. Od doby, kdy se Malekith poprvé pokusil stát fénickým králem, nepocítili elfové takovou zradu jejich vlastního druhu. Po porážce u Orlí brány nechaly zbytky caledorských dračích jezdců uniknout zbylé přeživší z hradeb, neschopni se donutit ke zbytečnému masakru. Se svými létajícími zvířaty se dračí jezdci snesli na vrcholky nedaleké hory a jako hladové fúrie nepřátelsky pozorovali temné elfy utábořené pod nimi, jen stěží se držící, aby se na ně nevrhli a nepobili je.
Kdysi mocný Malus Temná čepel, proměněný v démonického prince, byl jen krátce po vítězství obklopen hradbou oštěpů. S cílem dovést generála temných elfů zpátky kouzelnice Drusala, tajná agentka samotné Morathi, odvážně vystoupila a provedla rituál, který přivedl Maluse k rozumu. Jak se dvě elfí armády utábořily, setkali se v táboře Čarodějný král Malekith a princ Imrik z Caledoru, aby probrali důležité záležitosti. Mezitím dorazil ze západu generál temných elfů Kouran s mnoha tisíci válečníky. Pohybující se rychle dobytou pevností, Temná čepel vstoupil do komnat, kde Malekith a jeho velitelé plánovali další postup. V nich před svým králem poklekl a věnoval mu prapor Tiranocu jako potvrzení své věrnosti Malekithovi.
Po tomto střetnutí se Čarodějný král setkal s mistrem Teclisem a princem Imrikem nad záležitostmi týkajícími se celé jejich rasy. Od stropu sálu je sledoval tajný agent Drusaly, assassin temných elfů známý jako Stínočepel. Ačkoli assassin dokázal odposlechnout jen málo z jejich rozhovoru, slyšel jak Teclis přesvědčoval Čarodějného krále, že Rhana Dandra, Konec věků, je blízko a že Malekithova cesta je jedinou cestou, jak jejich rasa může uniknout úplnému zničení. Zprvu mu Malekith odmítl uvěřit, ale Teclis trval na tom, že Čarodějný král není avatarem Khaina, ale spíše jediným a pravým dědicem Fénického trůnu, skutečný vyvolený Asuryana.
Mezitím jinde na Ulthuanu dopadly zprávy o zradě Caledoru tvrdě na prince Tyriona. S potemnělou myslí se princ Tyrion rozčileně vydal k Věži fénického krále a přikázal otevřít komnaty. Korhil, kapitán bílých lvů zprvu Tyriona uctivě odmítl, ale po další úvaze se rozhodl sám zjistit pravdu. Po celý den Korhilova ohromná sekera bila do dřevěných dveří komnat, zatímco jejich magická ochrana postupně slábla, až se dveře nakonec otevřely. Ještě předtím, než se tomu stalo, poznal Korhil, že selhal ve svých povinnostech a jak pohlédl dovnitř, uviděl tělo někdejšího fénického krále rozeseté po celé místnosti. Druhého dne si elfové Ulthuanu povolili alespoň krátkou chvíli vzpomínky na jeho odchod, zatímco jeho tělo jemně odplulo po Moři snů s doprovodem chrackých strážců v černých pláštích.
V té chvíli elfí dvůr jednohlasně zvolil Tyriona regentem Ulthuanu a pakliže Ulthuan přežije po další rok, mělo se Tyrionovi dostat té pocty, aby prošel ohněm a stal se dvanáctým fénickým králem Ulthuanu. Po svém jmenování regentem Ulthuanu převzal Tyrion povinnosti vládce celého svého lidu. Jeho prvním činem bylo uvěznění zbývajících caledorských princů, nacházejících se zejména v království Lothern. Poté Tyrion vyslal armády, aby zastavily útoky temných elfů na království Ellyrion. Ačkoli si Tyrion přál postavit se nepříteli osobně, rada princů si nepřála ztratit dva krále během stejného roku, a tak byl Tyrion donucen své místo podstoupit princezně Ystranně z Averlornu a Caradryanovi, kapitánovi fénické gardy. Ovšem břemeno vlády padlo ztěžka na Tyrionova ramena, pomalu potemňujíc jeho náladu. Nejvíce ze všeho toužil Tyrion, aby se k jeho radě připojil bratr Teclis. Ovšem Teclis nebyl k nalezení a každý vyslanec, který se vrátil s neúspěchem, jen prohluboval Tyrionův vztek.
Během týdne od svého nástupu na pozici regenta byl Tyrion zcela osamocen; jeho přátelé a rodina byli mimo jeho dosah a ti, kteří mu sloužili, se více obávali jeho zloby, než by jej milovali. Jen Korhil se Tyriona nebál, neboť s ním sdílel stejnou tíhu. Jak týdny plynuly, přicházely zprávy, že Malekith možná plánuje napadnout Nešťastné ostrovy a ukrást Vdovotvůrce, meč samotného Khaina. Tvrdě odmítaje námitky Fénické rady, Tyrion konečně shromáždil vlastní armádu a vyplul na sever do Moře snů. Zatímco se flotila pohybovala pod vedením mořského lorda Aislinna, objevily se zprávy, že Malekith skutečně překročil hory. A hon započal.
A tak, když Tyrionova flotila přirazila v Elrotské zátoce, zjistila, že zdi jsou obsazeny černými praporci. Ačkoli mu jeho generálové radili, aby se plavil dále podél břehu a vylodil se jinde v Averlornu, Tyrion je odmítl a rozkázal k útoku. Jak lodě vyrazily k útoku, vydal lord Aislinn jediný nádherný tón a z moře se vynořila záplava mořských draků. Jakmile se elfové vylodili, pobili posádku temných elfů, na něž se vrhli mořské nestvůry. Pochodujíc dále na sever, překročila armáda spálené ruiny Ellyrionu. A jak padl soumrak dne Soumračného přílivu, překročila elfí armáda Pyradonské kopce a vstoupila do sluncem zaplaveného údolí Plenitelovy stopy.
