(raný 2523 imperiálního kalendáře)
Jak se imperiální rok 2522 chýlil ke konci, bývalá provincie Sylvánie a s ní spojená hrozba invaze nemrtvých byla nakonec potlačena díky mistrnému géniu Valu víry. Věci se však stále měly tak, že Císařova rada pořád považovala nezávislost Sylvánie jako předzvěst nového tažení hrůzy proti imperiální vládě. Tedy, císař měl pocit, že se ze Sylvánie, která doteď byla jen příležitostnou dýkou v boku Říše, stala otevřená hrozba, kterou si už nemohl o mnoho déle dovolit přehlížet. S Valem víry zadržujícím invazi nemrtvých do Říše, měl Karel Franz čas na svolání všech vojenských aktiv Říše do sylvánského tažení, odhodlán zcela očistit zemi od poskvrny nemrtvých jednou provždy.
Nicméně, ve chvíli, kdy císař hodlal do dvou dnů vytáhnout na tažení do Sylvánie, dorazili do Altdorfu jezdci z Kisleva a přednesli císaři zoufalé zprávy. Království Kislev bylo v plamenech. Armády Temných bohů se shromáždily ve statisícových počtech a severní země Kisleva byly utopeny v orgiích krve a ohně. Bojar Syrgei Tannarov z Chebokova varoval císaře, že země severního a západního Bolgasgradu padly a jsou zaplaveny mořem barbarů. S ohledem na závažnost novinek Karel Franz očekával, že Ledová královna se bude dovolávat podmínek jeho starého spojenectví, a vyzve Říši k pochodu na sever a ke spáse Kisleva.
Bojar žádné takové požadavky nevznesl, naopak sdělil císaři, že Kislev je ztracen, a že carevna zadržuje hordy podél řeky Lynsk nikoli kvůli naději na záchranu svého lidu, ale proto, aby Říše získala čas a vyvarovala se podobnému osudu.
Hluboce zneklidněn bojarovým prohlášením, císař rychle rozeslal posly k mnoha armádám Říše, a přesměroval je na sever k posílení severní obrany. V příštích několika týdnech se celá vojenská síla Říše po desítkách tisíc přesunula na sever k hranicím s Kislevem, ale jak jejich síly pochodovaly cestou i přes neprobádané divočiny, armády byly souženy zástupy bestiáckých kmenů a válečnými bandami zelenokožců vyjíždějících z pod kleneb temných hvozdů. V době, kdy imperiální armády dosáhly svého cíle, pouze každých sedm z deseti jejich regimentů dorazilo v pořádku. Dokonce i po jejich příchodu však byly císařské šiky sužovány odštěpenými silami chaosáckých armád směřujícími na jih, s armádami Ostermarku a Talabeclandu sotva je držícími na uzdě.
Jedna konkrétní horda, pod vedením lorda Vilitche Proklínače, prorazila císařskou blokádou a oblehla imperiální pevnost von Rauken. Pouze série brilantních obtěžovacích taktik z geniální mysli hraběte kurfiřta Aldebranda Ludenhofa zachránila pevnost před hrozícím zničením. S armádami Reiklandu přicházejícími právě včas, byl hrabě Ludenhof posílen téměř polovinou císařovy osobní armády, což Ludenhofovi umožnilo zesílit dostatečně na to, aby Hrad von Rauken uvolnil z obležení a při bitvě u Lubrechtu hrabě osobně vystřelil ze své dlouhé pušky kulku, která zasáhla jednu z Vilitchých lebek, a donutil jej ustoupit.
Pak, jak dvouocasá kometa dosáhla svého perigea, průzkumníci z frontových linií na severu přinesli zprávy, že jiná grandiózní horda chaosáckých válečníků z východních stepí směřuje na Říši, horda která zastiňovala všechny, které se doteď objevily. Armáda hraběte Aldebranda Ludenhofa, největší říšské uskupení v té době nasazené na severu, stěží převyšovalo nejmenší síly nového rivala. V Altdorfu Karel Franz zdvojnásobil své diplomatické úsilí o pomoc proti této nové hrozbě, ale všude, kam jeho poslové přišli, narazili jen na příběhy o bitvách a krveprolití, s celým Starým světem sužovaným mnoha temnými silami, starými i novými. Ani houževnatí trpaslíci neměli čas ani bojovníky, které by poslali na pomoc Říši, protože sami byli souženi děsivými krysáckými hordami z hlubin tunelů. Brzy si mnozí začali zoufat, protože nic nemohlo zastavit temné hordy v prolomení severní obrany.
Spása opět nepřišla od nikoho jiného, než od Balthasara Gelta. Po setkání s neznámým návštěvníkem, kterým nebyl nikdo jiný než Vlad von Carstein, získal nejvyšší patriarcha zakázané vědění, které mohlo dokázat zastavit armády Chaosu na jejich postupu. Teď, s neomezenými magickými možnostmi ve svých rukou, použil Balthasar prastarý magický svitek, který vytvořil masivní bariéru, která vznikla napříč zeměmi severního Kislevu, stavěje nesmírnou hradbu tak obrovskou, že žádný okřídlený tvor nemohl doufat, že by ji přeletěl. Tak byl vytvořen Zlatavý bastion, největší magická zeď, jaká kdy byla vytvořena, a tak dlouho jak v ní lid Říše bude věřit, bastion přetrvá navěky.
