Počátek Konce (pozdní 2519 až pozdní 2522 imperiálního kalendáře)
"A pak vyjede do Světa a svět pozná, že poslední válka započala."
- Proroctví osudu
V prokletém roce 2519 imperiálního kalendáře, jakožto předzvěst počátku konce, se přes noční oblohu hnala Dvouocasá kometa jako rodící se druhé slunce. Žádný smrtelník nemohl zpochybnit její přítomnost, neboť zářivá aura světla komety prosvětlovala samotnou noční oblohu. V panstvích Chaosu se temní bohové shromáždili na Setkání koventů a všechny čtyři síly se rozhodly na čas odložit své rozdíly, aby mohly ovládnout svět. Brzy se z Pustin Chaosu vyvalily ohromné warpové bouře, které spolu s sebou šířily mutace dál a dál na jih do smrtelných království Starého světa. Ruku v ruce s tímto náhlým úkazem se na různých místech po celém světě otevíraly warpové trhliny, vyvrhujíce hordy démonů na pouhé chvíle před tím, než zase zmizely.
Na severu se Větry magie vzedmuly jako smršť směrem k jihu a šepot Temných bohů dolehl k uším každého smrtelníka. Jen málo dokázalo odolat jejich výzvám a brzy tisíce lidí provedly nevyslovitelné nestvůrnosti a následovaly šepot na sever, kde se odehrávalo velké shromáždění. Uvnitř zdí Nevyhnutelného města seděl Archaon na trůnu z mosazi a lebek a přihlížel tomu, jak mu náčelníci a váleční páni nespočetných kmenů jakožto novému Vyvolenému přísahají věrnost. A byť tyto kmeny žíznily po krveprolití, Archaon vyčkával a dával si na čas.
Brzy tak některé kmeny vyrazily na jih nebo bojovaly jeden proti druhému, aby utišily svůj hlad po boji, ale Archaon do toho nezasahoval, neboť věděl, že ti, kteří zůstali, byli největší síly paží i vůle, a budou následovat Vyvoleného až do samotného konce. Neboť Konec věků nadcházel a hodina Archaonova triumfu byla blízko.
Války znovuzískání (pozdní 2520 imperiálního kalendáře)
"V zemi mlhy je nebezpečí stále blíže. Pýcha byla vždy zhoubou tohoto mlžného kraje, a tak tomu bude znovu. Když draci znovu vzlétnou, tak se konečně ukáže pradávná lež, odhalení, které otřese Ulthuanem až ke kořenům jeho hor. Zrcadlo světla a temnoty se roztříští a Aenarionovi dědici budou bojovat o Khainův odkaz uprostřed popela Fénixe."
- Lileath, bohyně proroctví
Jak se za obzorem chystala válka, je možná nepřekvapivým, že prvními národy, které ucítily zlobu Temných bohů, byly ve skutečnosti ty, které se jako první proti nim postavily v raných dobách existence světa. Na masivním ostrovním světadílu Ulthuan vyvolala nespokojenost rozkol ve šlechtických kuloárech fénického krále. Dcera Věčné královny, Aliathara, byla unesena upířím hrabětem Mannfredem von Carsteinem a odvlečena do města Nagashizzar, děsivé pevnosti nemrtvých. Legendární válečník, princ Tyrion, a jeho bratr, mocný kouzelník Teclis, se vydali na její záchranu. Byť bratři úporně bojovali ve snaze zachránit svou milovanou budoucí Věčnou královnu, upír jim nakonec unikl ze spárů a zmizel beze stopy. Sklíčeni, bratři se s prázdnýma ruka vrátili na Ulthuan. Nejhorší to bylo pro Tyriona, který byl ve skutečnosti pravým otcem Aliathary.
Když se bratři vrátili, zjistili, že je jejich zem rozvrácena válkou a ničením. Fénický král a Věčná královna zmizeli z Ulthuanu pouhé hodiny po démonické zkáze. Strašidelná mlha z vrchovin hor Annulii vyvrhla démonickou armádu nevídané velikosti. Tváří v tvář takové hrozbě princové deseti království okamžitě shromáždili své mocné armády a s neochvějnou rozhodností začali bránit každou vesnici, sídlo a elfské město.
Nicméně démonické hordy nebylo možné porazit běžným způsobem jako jakoukoli armádu smrtelníků a pobití démoni se znovu a znovu vraceli do materiálního světa. S větry magie silně vanoucími ze severu byla vazba spojující démony s hmotným světem pevná, dávaje jim dostatek času i sil, aby překonali i ty nejtěžší překážky. Hlavní tíhu bojů neslo království Chrace, jehož území se během války nestalo ničím jiným než ohromným hřbitovem, s pláněmi nepohřbených těl "táhnoucích se tak daleko, jak jen oko dohlédlo" a hlavním městem Tor Achare ležícím v ruinách.
Následné boje mezi elfími a démonickými armádami vedly ke ztrátě tisíců a tisíců nenahraditelných elfích životů a jediným královstvím, které si zachovávalo alespoň zdánlivý pocit míru, bylo padlé království Nargarythe. Pro mocné Aesanar, mnohými známé jako stínoví válečníci, nebyli démoni ničím jiným než dalším útočníkem, kterého je třeba svrhnout do moře, a brzy se tak uprchlíci po stovkách začali stahovat do království, cítíce se v bezpečí pod bedlivým pohledem obávaného Stínového krále.
Jak válka pokračovala, hrozilo, že politikaření opět roztrhá Deset království na kusy. Bez moudrosti a vedení fénického krále Finubara a jejich milované Věčné královny Alarielle se fénický dvůr brzy propadl do zmatku, s princem Imrikem z Caledoru volajícím po zvolení nového fénického krále, který by vedl válečné snahy. Nikdo nepochyboval, že Imrikovým skutečným záměrem bylo stát se dalším vládcem a příliš mnoho elfských šlechticů mluvilo v této věci v jeho prospěch, než aby ji bylo možné jednoduše zamítnout. Vykoupení Ulthuanu nakonec opět přišlo z rukou prince Tyriona.
Přestože byly jeho síly vyčerpány vypětím a srdce zlomeno ztrátou Aliathary, Tyrion věděl, že jej království opět potřebuje, a tak Tyrion usměrnil prince Imrika a převzal velení ulthuanských armád. Ti, kteří by se mu snad chtěli postavit, byli rychle umlčeni, když mu celý řád fénické gardy jako jeden odpřisáhl své meče a věrnost. V odvetě přikázal rozzuřený princ Caledoru ukončit vazby svého království s ostatními devíti, ale to se ukázalo být jen malým narušením, neboť princ Tyrion stále velel ohromující síle a mnoho z níže postavených princů Caledoru se i tak přidalo na jeho stranu.
S královstvím Caledor izolovaným a osamoceným přesunul Tyrion své armády skrze království Eatatine na sever, odrážeje jednu démonickou hordu za druhou. Ženouce své vojáku kupředu na pokraji vyčerpání, bojoval Tyrion s neutuchající zuřivostí v čele těchto bitev. Jak Drak Cothique vedl jeho armádu na sever, prolomil Tyrion a jeho armáda elfů obležení několika osad a měst podél pobřeží, nicméně jak válka pokračovala, začaly Tyrionovo srdce a mysl klesat při myšlenkách na ztracenou dceru a zmizení Věčné královny.
Jeho břemeno nakonec učinilo Tyriona lehkovážným, jak elfí armáda postupovala na sever, vítězíce v bitvách u přístavu Elistor a Cairn Avon. Díky své lehkovážnosti ale Tyrion utrpěl během bitvy o Cairn Avon vážné zranění, příliš velké na to, aby ho šlo přejít a po svém příchodu k obležení Hoethu byl zraněný Tyrion obelstěn svou pradávnou nemesis, démonem N'karim, Strážcem tajemství. Na pokraji smrti byl Tyrion jako zázrakem zachráněn odvážným úsilím Korhila Lví hřívy a rozhodným masakrem fénické gardy nutící N'kariho stáhnout se do kopců. S koncem bitvy a zabezpečením Saphery proti dalším útoků se Teclis ponořil do hlubin knihovnu v Bílé věži ve snaze najít pradávné učení z dob Caledora Krotitele draků, které by mu umožnilo navždy vyhnat démony z jeho domoviny. Mezitím se zotavující Tyrion pokoušel znovu obnovit svazek mezi Ulthuanem a Caledorem. Nicméně princ Imrik byl tvrdohlavý a vrátil Tyrionovy posly zpět s prázdnýma rukama. Odmítnutí vyvolalo v Tyrionovi strašlivý vztek a on nakonec vyhlásil, že Caledor už nadále není právoplatných královstvím. To vyústilo v to, že zbývající caledorští generálové jej konečně opustili a vrátili se domů.
Nijak nezastaveni jeho činy, Tyrion a elfí armády znovu postupovali na sever a vyhnali démony z království Yvresse, až se nakonec dostali k začarovanému lesu království Averlorn. Ve chvíli, kdy elfí armády dosáhly jeho hranic, byl Tyrion opět schopen je vést z čela, rozhodnut vypořádat se konečně s N'karim. Po radě svého bratra Tyrion věděl, že klíč k vítězství leží ve smrti démonického prince, neboť to on byl pojítkem démonů s tímto světem. A když jeho průzkumníci našli N'Kariho, princ Tyrion se bleskově oklepal ze své otupělosti a znovu vyrazil s armádou Ulthuanu na pochod, cestujíce divočinou, až dosáhli vrcholku Měsíční věže.
Bitva o Měsíční věž byla, jak později říkali sami elfové, největší z bitev během Válek znovuzískání. Desítky tisíc démonů byly přivábeny k N'Karimu praporci, odhodlány podílet se na jeho zkáze, ničení a slávě. Proti nim se postavila mnohem menší armáda elfích válečníků vedená samotným Tyrionem. Věřící, že vítězství je nevyhnutelné, přikázal démonický princ bez nějakého přemýšlení nad taktikou svým hordám vrhnout se přímo proti nepříteli. Elfská armáda nicméně bojovala podle bitevního plánu. S vědomím, že chrám Měsíční věže je svatyní bohyně Lileath, zamýšlel Teclis využít magických energií chrámu a s jejich pomocí démony vymýtit. Teclis shromáždil veškeré své síly a s magickou energií točící se okolo věže chrámu, vrhl z potemnělých nebes zářící smršť meteorů. Mohutné skály se řítily z oblohy, explodovaly po bojišti a drtily démony po stovkách bez toho, aby zranily jediného elfího válečníka.
S otupením chaosáckého útoku se fénická garda vedená Tyrionem a Teclisem vrhla do rychlého protiútoku. A jak se elfské síly zanořily hluboko do nepřátelských řad, neměl N'Kari na vybranou a musel se konečně střetnout v boji s oběma dvojčaty. Teclis proti němu se strašlivou zlobou vrhl bouři měsíčního plamene, požírajícího maso a oslepujícího démona. Vrhaje se proti mágovi, byl N'Kari zastaven Tyrionem jedoucím na mocném oři Manhandirovi, který se bleskově vyhýbal démonovým útokům a způsoboval mu kouřící hluboké rány. Démonický princ se zuřivě pokoušel útoky opětovat, ale jeho těžká zranění jej značně zpomalila a elfí princ se ukázal jako příliš mrštný.
Náhle se Tyrionovi na pomoc vrhl oddíl elfích halapartníků, který odlákal pozornost démonického prince a umožnil Teclisovi seslat na něj další bouři měsíčního ohně. Jak se démonovým tělem znovu prohnala nemilosrdná bolest, sekl Tyrion proti jeho páteři a donutil jej padnout na kolena. Bez slitování či zaváhání, usekl Tyrion démonovu hlavu od těla a hodil ji Teclisovi. S bitvou stále zuřící okolo nich, Teclis a oddíl mistrů meče si probojovali cestu na vrcholek Měsíční věže k chrámu a jeho oltáři. Pak, s hromovým hlasem, začal Teclis osnovat kouzlo vypuzení a démoni, snad cítící svůj zánik, zavili jediným strašlivým hlasem, jak Teclis vyslovil poslední slovo kouzla a zarazil svou hůl do démonovy hlavy.
Jak se N'Kariho lebka rozletěla, nebe naplnil ohromující praskot hromu a z nebes se prodralo oslepující světlo. Ti, kteří pohlédli přímo vzhůru, spatřili bohyni Lileath hledící na ně. Z vrcholku Měsíční věže se po všech královstvích Ulthuanu rozehnala obrovská ohnivá bouře vymýtající všechny démony, kteří se ještě drželi materiální roviny, a bránicí Temným bohům na nějaký čas zasahovat do elfích záležitostí. Tvrdá porážka démonického prince N'Kariho ukončila Války znovuzískání, ovšem nový, strašlivější konflikt čekal hned za obzorem.
