(pozdní 2522 imperiálního kalendáře)
"Činím tedy věčný nárok na to, co je mé. Sylvánie se tímto odtrhává od vaší malicherné Říše, stejně tak činí i ti, kdož sídlí na jejím území. Smrtelní či uvázaní ke hrobu jsou dle feudálního práva mí, nechť to nikdo nemůže nerozporovat. Podívejte se na východ a zjistíte, že jsem nad svým skutečným panstvím roztáhl závoj noci. Tímto způsobem jsem odlišil mé země od vašich, ve kterých jsou naděje a sluneční svit stále ještě vítanými hosty. Možná se jednoho dne postarám i o ně. Vzhledem k tomu, jak jste bezcenní a malí, bude to pro vás vykoupením. Očekávám jen málo odporu. Neboť jak mohou velcí vůdci Říše chránit své hranice, když jsou si jen stěží vědomi, co se děje pod jejich nosem?"
- Dopis od hraběte Mannfreda von Carsteina, konklávi států v Altdorfu
Stejně jako mnohokrát v historii Říše se ti, kteří jsou daleko od temných znamení odehrávajících se v Sylvánii, mají jen málo čeho obávat. A ještě málo z nich se o ně zajímá. Ovšem vládce toho prokletého panství se neskrýval ve stínech a nevyčkával jako jeho předek, ale namísto toho jasně vyjevil svou přítomnost, když okřídlená nestvůra shodila polámané tělo lovce čarodějnic Gunthera Stalhberga na diskuzní stůl konkláve států. V rozbitých ústech lovce čarodějnic se skrýval dopis, který přečetl velký theogon Volkmar Zachmuřený. Po uvědomění si jeho důsledků Volkmar okamžitě nařídit rytířům Reiksgardy doprovodit jeho arci-lektory do imperiálních sklepení a vymanit legendární korunu Nagashe z rukou Mannfredových agentů. V tom však selhali a Volkmar ve své chmurné rozhodnosti oznámil císaři, že povede křižáckou armádu do Sylvánie a zastaví Mannfreda, než bude příliš pozdě.
Na ohromné parou poháněné bárce Luitpold III. Volkmar a jeho křižácké síly složené z jednotek států, flagellantů a imperiálních rytířů, postupovali po řece Stir a vylodili se na písečných březích jezera Helsee. Po odražení překvapivého útoku se křižácká armáda rozdělila a vydala se k různým cílům. Pod Volkmarovým vedením se první křižácké armádě podařilo úspěšně znovudobýt říšskou pevnost Fort Oberstyre poté, co velký theogon provedl exorcismus nevídaných rozměrů. Poté se jeho síly vydaly za druhou křižáckou armádou. Ta však byla na Deihsteinském hřebeni přepadena ohromnou silou striganských nomádů - jen včasný příchod Volkmarovy vlastní křižácké armády strhl vítězství na stranu Říše. Po výslechu jednoho ze striganských bojovníků s úmyslem zjistit polohu základny Mannfredových operací křižácká armáda pokračovala v pochodu směrem k městu Swartzhafen.
Po překročení brodu přes řeku Uterwald dorazili během krátké doby vojáci pod neochvějným vedením lovce čarodějnic Albericha von Kordena na předměstí Swartzhafenu. Po svém příchodu spatřila křižácká armáda nemrtvé hordy nekromanta Ghorsta a hraběte Mannfreda samotného blokovat vstup do města. Upír se pokusil vysměvačně vyjednávat s velkým theogonistou, ale byl přerušen, když Volkmar nařídil útok. Pevně se držící křižácká armáda se byla schopna postavit nemrtvému protivníkovi, než Mannfred náhle opustil bojiště poté, co zjistil, že se cosi děje ve Vargavských horách. Tlačíc kupředu, oslabená křižácká armáda pronásledovala Mannfreda po Sterniestské cestě směrem k hradu Sternieste a předpokládané základně hraběte Mannfreda. Cestou se ke křižákům připojily říšské síly Altdorfu a skupina čarodějů řádu světla táhnoucí svůj Luminark magie Hysh, které ji měly posílit před nadcházejícím střetem u hradu Sternieste, nyní lidmi z Říše přezdívané Bitva nor.
Navzdory nepříliš vhodnému terénu napadla křižácká armáda nemrtvé obránce se zuřivým zanícením. Celá bitevní linie flagellantů a fanatiků se vrhla po hlavě mezi nemrtvé síly rozestavené pod kopcem, zatímco nebe ozařovaly planoucí rakety Helstorm. Nemrtví podnikli protiútok směřující přímo do cesty čarodějům světla a jejich úžasnému luminarku. V odpovědi na to vrhl Luminark proti nepřátelským liniím zlatoucí světlo a vypálil v jejich řadách obrovitou díru. Na pravém křídle mezitím oddíl rytířů na demigryfech pod vedením Lupia Blaze napadl nemrtvé a donutil Mannfreda osobně zasáhnout.
Náhle se však nad hradbami hradu objevil houf duchů nesoucích strašlivý artefakt, který začal vysávat odvahu z předních řad křižáků. Jeho stín nakonec padl i na čaroděje a zabil jejich velmi inteligentního vůdce, Joviho Sluncořeva. Jako zázrakem ze zčernalých rób čarodějů vytryskl oslnivý záblesk světla a reinkarnovaný anděl Sluncořeva se dal do boje s duchy a vyrval jim nesvatý artefakt.
Nicméně křižácká armáda byla odsouzena k masakru, neboť z podzemních nor se vynořily skryté nemrtvé síly vedené nemrtvým králem Verekem, které pomohly křižáky obklíčit. Právě, když se veškerá naděje zdála ztracena, vybuchla země na stovkách míst. Tentokrát to ale nebyli nemrtví, kdo se z ní vynořil, ale symboly věřících. Ukradená znamení kladiva, ocelové vlčí totemy Ulrica, mince Morra a dokonce i mosazná slunce Myrmidie se vynořily ze svých podzemních hrobů na světlo světa, každý z nich zářící magickou silou. Díky úsilí Balthasara Gelta se kolem prohnala bouře světla během sekund ničící nemrtvé síly a uzdravující zraněné. S obnoveným nadšením pobili křižáci poslední z nemrtvých a řvali vítězstvím. Nicméně jak křižáci bloudili masakrem bojiště, začal jejich řadami probíhat studený mráz, když si všimli rozbitých zbytků válečného oltáře Sigmara. A žádných stop po Volkmarovi.
