Velký teogon Sigmarova kultu Volkmar Zarputilý si velmi dobře uvědomoval, jaké nebezpečí Archaon představuje, a vytáhl proti němu v čele říšské armády s cílem utkat se s ním už v Kislevu. Skutečný rozsah Archaonovy hrozby si však Volkmar neuvědomil. Jeho armáda byla rychle rozdrcena a sám teogon padl Archaonovou rukou. Když později na bojiště v čele své démonické hordy dorazil Be'Lakor, našel Volkmarovo mrtvé tělo mezi troskami Sigmarova válečného oltáře. Pán démonů jej oživil a s rozkoší nad jeho utrpením jím ozdobil svou korouhev. Poté zamířil na jih k Middenheimu, kde chtěl svého rivala Archaona předstihnout.
V chladné zemi ledu Vyvolený pravil:
"Přichází čas ohně a zkázy. Velcí bohové, kteří mne obdařili svou mocí, nás sledují. Přísahám jim, že v záplavě krve a vraždění strhnu bašty Middenheimu. Hoří v něm plamen falešného boha Ulrika, a ten je třeba jednou provždy uhasit. Zemi navěky přikryje chladný dech bohů a přes most z ledu budou pochodovat nekonečné řady mocných válečníků. Nastal konec všech věků a nás čeká buď sláva, nebo smrt."
Archaonova armáda se rozrostla o stovky norských kmenů. S nimi pokračoval na jih, překročil Lynsk a postupoval na Ostland. V Lese stínů se horda Chaosu rozdělila na pět skupin; jednu vedenou samotným Vyvoleným a ostatní jeho čtyřmi nejspolehlivějšími bojovníky. Válečník Khorna Haargroth vedl svou armádu k Wolfenburgu. Melekh, oblíbenec Tzeentchův, se svou armádou pochodoval do Středových hor a jeho norští válečníci v chladném, nehostinném pohoří oblehli Mosaznou pevnost a zajistili tak cestu do Nordlandu. Feytor, šampion Nurgla, vedl svou armádu na jih přes Hochland a napojil se na Starou lesní cestu vedoucí na západ do Middenheimu. Styrkaar, velkolepý bojovník Slaaneshe a dřívější král Norsky, byl vyslán držet Lesní cestu proti armádám z Hergigu a Talabheimu.
Velká válka
Vojskům Chaosu se podařilo prolomit obranu Mosazné pevnosti, což jim otevřelo cestu k samotnému Middenheimu. Na pádu pevnosti měly lví podíl démonické síly vedené Be'Lakorem. Mezi hlavním městem a frontou teď ležely už jen slabě bráněné vesnice Immelschel a Sokh.
Khazrak, který přísahal Vyvolenému věrnost výměnou za možnost zabít kurfiřta Middenheimu Borise Todbringera, rozšířil boje kolem města Untergard na další tři bojiště, mimo jiné i ke klíčovému Grimminhagenu, důležitému městu ležícímu těsně před branami Middenheimu. Nicméně už tehdy bylo zřejmé, že se útok příliš zdržel. Síly Nurgleho a Slaaneshe byly vázány daleko na jihu a i ostatní armády musely projít dalšími boji, než konečně stanuly před hradbami svého cíle. Obráncům Říše se zatím po vyhrané bitvě v Údolí kmenového kamene na východě fronty podařilo sestavit jednotnou obranu. První měsíc bojů skončil dobytím města Wolfenburg a otevřením cesty ke klíčovému hradu Lenkster.
Obráncům Říše se dařilo. Další důležitý střet, bitvu o Větrnou soutěsku, vyhráli a po většinu bitvy měli nad nepřítelem převahu. Skoro celý měsíc se držela obrana brodů u Nordbergbruche a Struhelspanu. A i po jejich pádu se obránci dokázali spořádaně stáhnout. Teprve ke konci druhého měsíce se útočníkům podařilo posunout frontu k hradům Lenkster a Schoppendorf, k Mosazné pevnosti a k pevnosti Schippel. Významným bojištěm se stal zejména hrad Lenskter. Obránci zde dostali posilu v podobě flotily parních strojů říšské inženýrské fakulty a jejích vynálezů. Pevnost byla zesílena a vylepšena, ale některými vynálezy byli obránci znepokojeni stejně jako blížícím se bojem.
Samotný Archaon jižní cestou obešel Středové hory a hnal se přímo na Middenheim. Jeho příchod byl očekáván. S předvojem Archaonovy hordy se střetla middenlandská domobrana posílená o Sigmarovy rytíře a chvíli se jí dařilo nepřátele zdržovat, než zaútočily bestie vedené Khazrakem Jednookým. S pomocí bestií dokázala Archaonova horda rychle odříznout jižní přístupy do města. Middenheim byl obklíčen ze severu, východu a jihu a norské lodě napadaly pobřeží Nordlandu a zaměstnávaly tak nezbytné posily ze Salzenmundu. Město Bílého vlka, nejnedobytnější pevnost ve Starém světě, bylo odkázáno jen na sílu a odvahu svých vlastních obránců.
Se zničením Volkmarovy armády padl na Říši děs. Mnozí propadli zoufalství a konečně vyšlo najevo, jak ohromujících rozměrů blížící se válka vlastně nabyla. Zatímco se severní města připravovala, od císaře Karla Franze nepřicházely žádné zprávy. Od Velké války před dvěma staletími ještě nepadlo tak důležité rozhodnutí a císař se jej zřejmě zdráhal učinit. A bylo to pochopitelné, protože na něm závisel osud celé Říše. S každým dalším dnem však hrozba rostla.
Konkláve světla
Nový rok začal zlými znameními. Obzvláště tvrdá zima skončila a sklizeň se nezdařila. Bestie byly spatřeny ve větších počtech než kdy dříve a stávaly se odvážnějšími. Docházelo k hojným mutacím a ve městech tajně sílily kulty bídných stoupenců Chaosu. Na den jarní rovnodennost se císař Karl Franz zúčastnil shromáždění lidí a spojenců Říše čelících Bouři Chaosu, velké rady, která vešla ve známost jako Konkláve světla a která zahrnovala nejen lidi, ale i vznešené elfy a trpaslíky. Na shromáždění přicestovali kurfiřti z celé Říše včetně Ar-Ulrika, vůdce Ulrikova kultu, a nově zvoleného velkého teogena Sigmarovy církve Johanna Esmera. Všichni přítomní diskutovali o tom, jak na hrozbu ze severu reagovat. Jednání se táhla celé dny a výsledek stále nepřicházel. Šlechtici se mezi sebou hašteřili a nově jmenovaný teogen Esmer a Ar-Ulrik Emil Valgeir sebou navzájem otevřeně pohrdali. Císař Karl Franz mlčel. Jen občas promluvil, když byl přímo osloven, ale i tehdy byly jeho poznámky úsečné. Hlasy zpochybňující jeho právo vládnout sílily a i teogon odmítl přímo podpořit císařovo mlčení.
Věci se daly do pohybu až s příchodem Teclise. Císař umlčel hašteření svých kurfiřtů - dokonce i zarputilí trpaslíci přestali pod jeho přísným pohledem reptat. Teclis s ohromující výmluvností vybídl všechny přítomné, aby se s hrozbou Chaosu utkali stejně jako před dvěma sty lety. Slíbil, že flotila lorda Aislinna, proslulého válečníka z města Lothern, bude strážit moře a hlídat severní pobřeží Říše před útoky Norskanů.
Jeho řeč zažehla v srdcích všech přítomných nový oheň. Trpaslíci přísahali, že žádná hrozba pro Říši nepřekročí horské průsmyky na východě a že navíc pošlou pomoc kamkoliv budou moci. Všichni kurfiřti slíbili svolat své armády k boji proti blížícím se armádám temnoty a kislevští vyslanci se s povzbudivými zprávami vydali zpět na sever. Přes hory na západě byli vysláni velvyslanci s naléhavým poselstvím pro krále Bretonie, Louena Leoncoeura. Brzy se vrátili s příslibem pomoci. Král Leoncoeur vyhlásil novou válečnou výpravu a rytíři se z vůle Paní začali shromažďovat v Montfortu.
Vzestup Valtena
Nepřátelské síly se daly do pohybu. Přicházely zprávy o velkých armádách shromažďujících se za Horami konce světa. Na severu se k Říši blížily další armády. V té době rebelský prorok Sigmara jménem Luthor Huss při svém putování Říší a pátrání po znameních Sigmarova návratu uslyšel v Nulnu zvěsti o mladém muži z vesnice Lachenbad, který měl s kladivem v každé ruce pobít útočící tlupu Rargarthových bestií.
Luthor Huss byl pobouřen nástupem Johanna Esmera a ohnivě kázal proti blížící se temnotě, stejně tak jako proti neschopným vládcům. S nadějí v srdci co nejrychleji vyrazil do Lachenbadu. Mezi ruinami rychle nalezl dvacetiletého kovářova syna jménem Valten, po fyzické stránce velice podobného Sigmarovi a vyznačujícího se dokonce i stejně bystrou myslí a nezlomnou vůlí. Valten měl také mateřské znaménko ve tvaru dvouocasé komety, která kdysi ohlásila narození zakladatele Říše a byla i symbolem Sigmarova kultu.
Luthor Huss před ním poklekl a prohlásil jej za ztělesnění Sigmara. Oba pak spolu odjeli do Altdorfu, následováni tisícovkami věřících, kazatelů, válečných kněží, flagelantů a fanatiků. Na své cestě k hlavnímu městu vyháněli z lesů a vesnic bestie. Utábořili se před uzavřenými branami města a čekali. Všichni však Hussovo tvrzení nevítali. Johann Esmer dokonce požadoval jeho okamžité upálení.
Huss po tři dny neustále procházel kolem bran. Každý den přemlouval kapitány říšské gardy a hrozil jim, zatímco Valten skromně čekal. Nakonec byl Valten vpuštěn do města. Lid se shromáždil na Korunovačním náměstí. Po svém příjezdu do Altdorfu představil Luthor Huss Valtena shromážděným a císaři jako ztělesnění prvního císaře a zakladatele mocné Říše, Sigmara.
Karl Franz byl ve velmi obtížné situaci. Říše potřebovala být jednotnější a silnější než kdykoli předtím. Pokud by odmítl, Valten by našel jiný způsob, jak se stát císařem, a tahanice o trůn mezi jejich příznivci by zemi rozdělily.
Karl Franz nakonec po dlouhé době vystoupil před sochou prvního císaře a Huss a Valten mu stáli po boku. Císař se ukázal jako velký politik a našel způsob, jak hrozící katastrofu odvrátit. Prohlásil Valtena za duchovního dědice Sigmara a jako symbol jeho autority mu předal kladivo Ghal Maraz. Karl Franz pozvedl do výšky svůj runový meč a slíbil vést armády Říše po Valtenově boku bez ohledu na ztráty. Spolu pak v čele armády vyjeli do války.
Byl to den velké naděje. Doprovázeni radostným povykem pochodovali skrz ulice Altdorfu a vyjeli ven z města. Lid Valtena viděl jako nové vtělení Sigmara - vysokého a silného mladého muže na mohutném oři, s ušlechtilou a silnou tváří lemovanou zlatými vlasy vlajícími kolem něj jako svatozář. Nechal si narůst vousy a následován armádou svých věrných vyrazil do války. Zatímco slavnosti utichaly a říšské armády odešly na sever, přišly odtamtud nové zprávy. Zundap padl, Středové hory byly obsazeny a zdálo se, že i Bohsenfels se každou chvíli vzdá. Kurfiřt Boris Todbringer se pustil do lovu na bestie, neboť jeho území bylo plné krvežíznivých nepřátel.
