Zatímco Archaon prchal, zůstaly vyčerpané říšské armády u Middenheimu. Archaon u Sokhu přeskupil své vojsko a připojili se k němu i krvelační Haargothovi válečníci a bestie Khazraka Jednookého. Přestože bylo hrozivé obléhání města Bílého vlka u konce, Archaon se stále mohl vrátit.
Říše neměla na vybranou a musela znova zaútočit, než se nepřátelská horda opět rozroste. Císařské dělostřelectvo začalo ostřelovat Sokh. Za méně než hodinu byla děla napadena bestiemi, kterým se podařilo proniknout skrze hlídky.
První vojáci, kteří vstoupili do Sokhu, patřili k teutogenské gardě vedené samotným Ar-Ulrikem. Ar-Ulrik zakřičel výzvu na Haargotha a po krátkém boji mu rozdrtil hlavu kladivem. Navzdory počátečnímu úspěchu se ukázalo, že se ve vesnici nachází mnohem více válečníků, a bitva skončila nezdarem.
Po počátečním spořádaném ústupu se vojáci obrátili na útěk a s nepřáteli v patách se stáhli zpět k Middenheimu. Blížící se noc začala pomalu nepřirozeně rudě žhnout. Na bojišti stála armáda nemrtvých v čele s Manfredem von Carsteinem, který mrtvé oživil pomocí své ohavné magie. Upír vpadl do řad válečníků Chaosu a ti byli brzo donuceni k útěku. Belhající se dav mrtvých zaútočil na říšské vojáky a ti prchli zpět do města.
S armádou mrtvých, která jej odřízla od města Bílého vlka a zaútočila na Sokh, Archaon poté, co zničil dvě provincie a zpustošil třetí, nařídil ústup na sever - zřejmě k Mosazné pevnosti. Manfred se svou neustále se rozrůstající armádou přišel až k hradbám, zastavil se na úpatí východní cesty a jeho armáda se začala připravovat k obléhání.
Než Manfred zahájil útok, zvolal ještě naposled ke Karlu Franzovi: "Vyzývám tě, jako můj stvořitel kdysi vyzval tvého předka. Pokud se mi se svým městem vzdáš, všechny vás ušetřím. Postav se mi na odpor a všichni zemřou." V nastalém tichu projel middenheimskou branou jediný jezdec - byl to Volkmar Zarputilý, jenž se už ze svých ran stihl téměř dokonale zotavit. Přijel až k von Carsteinovi, beze strachu mu pohlédl do očí a ledovým hlasem pravil: "Před pěti sty lety člověk jako já zabil netvora, jako jsi ty. A může se to stát znovu."
Manfred hned neodpověděl - jeho sebejistota se však rozplynula. Vrátila se mu vzpomínka na velkého teogona Wilhelma a na ten strašný den, kdy Wilhelm strhl Vlada von Carsteina z altdorfských hradeb na řady naostřených kůlů. Uvědomil si také, jakou hrozbou je armáda Vardeka Croma pro državy v Sylvánii. Vztekle na Volkmara zavrčel, obrátil koně a nařídil své armádě, aby se stáhla zpátky na východ.
Skaveni usilující o zkázu nadzemního světa zkonstruovali pod Middenheimem během obléhání nečistý stroj. Hluboko v Ulriksbergu se podzemní chodby třásly skavením cupitáním a hromaděnou energií. Nakonec stroj v oslnivé explozi shromážděnou sílu uvolnil. Všechny v širokém okolí postihly zhoubné mutace a okolní tunely se zřítily. Stroj zkázy však nevybuchl plnou silou; nyní nečinně leží zavalený hluboko pod zemí a čeká na své další spuštění.
Bitva konečně skončila. Poprvé po téměř třech měsících zavládlo v okolních lesích ticho. Archaonova horda rozesela v Ostlandu, Hochlandu a Middenlandu utrpení a smrt a zpustošila Kislev. Zundap byl zaplaven skaveny. Middenheimské cesty zůstaly plné mrtvých. Tisíce hladovějících občanů Říše se ocitly bez domova. Byl zničen nespočet měst a vesnic.
Ačkoliv hlavní síly Archaonovy armády ustoupily, v lesích se stále potulovaly skupiny nepřátel. Mosazná pevnost zůstala v rukou Chaosu, který ji v budoucnu určitě zamýšlel využít pro další vpád. Navíc se objevila další hrozba, a to vnitřní rozpory. Volkmar Zarputilý byl naživu a mnozí zastávali názor, že by se měl vrátit na svůj bývalý post. Stoupenci Ulrika požadovali, aby jejich náboženství zastupovalo více kurfiřtů. A navíc se blížila zima.
Valtenovi stoupenci hlásali jeho nárok na trůn. Boris Todbringer, teogon Esmer i Volkmar požádali císaře o tři dny na rozmyšlenou. Problém se však vyřešil sám. Luthor Huss přišel k císaři se slzami v očích a strašlivou novinou - Valten byl zavražděn. Šokovaný císař navštívil místnost, kde se Valten zotavoval. Postel byla zbrocená krví a Valtenovo tělo nebylo nikde k nalezení. Do matrace byl zabodnutý zeleně světélkující nůž a do zdi kdosi vyřezal znamení Rohaté krysy.
Karel Franz pak vzal Sigmarovo kladivo, které zůstalo v pokoji, a řekl Hussovi: "Sigmar nás znovu opustil, ale na znamení své důvěry v císaře tu nechal své kladivo. Jeho povinnost byla splněna a Říše zachráněna. Ale nebojte se, šlechetní synové a dcery jeho světla, neboť až bude znovu nejvíce třeba jeho pomoci, vrátí se." O Valtenovu zmizení se však roznesly jiné, mnohem temnější zvěsti...
Spojenci Říše se vrátili do svých zemí. Trpaslíci do Hor konce světa a elfové na bájný Ulthuan. Garagrim Železopěst, jenž byl se svými trolobijci vyslán na pomoc Kislevu, zemřel, když na něj spadl umírající obr Chaosu, a rod Železopěstí tak konečně splnil přísahu trolobijců. Ungrim však ztrátu svého jediného syna neunesl a znovu trolobijeckou přísahu složil - prý kvůli porážce utrpěné od armády Vardeka Croma.
Bretonští rytíři odjeli, jejich cti bylo učiněno zadost. Kurfiřti se vrátili ke svým starým politickým sporům. Sigmarovi templáři, nejhrozivější lovci čarodějnic ve službách Johanna Esmera, získali velkou moc. Jen v Altdorfu bylo popraveno dvě stě sedmnáct lidí nařčených z čarodějnictví. Nakonec ale teogon Esmer opustil své místo a prchl do Marienburgu.
Vpády Chaosu se tak stávají stále častějšími. Zatímco mezi prvními vpády zvrácených uctívačů temných bohů uběhly tisíce let, od Velké války proti Chaosu uplynula pouhá dvě staletí. Byla to válka, která nakonec pohltila celý svět.
