Obecně
Civilizované časy minuly. Toto je temný věk, krvavý věk, věk démonů a magie. Je to věk boje, smrti i konce světa. Mezi vším ohněm, plameny a zběsilostí je to také věk mocných hrdinů, smělých skutků a velké odvahy...
Historické události se odehrávají v době velkých svárů a otřesů v zemích sjednocených do Říše. Po smrti císaře Manfreda z rukou skaveních vrahů nedokázaly země Říše zvolit nového vládce, a tak mezi několika provinciemi vypukla válka. Ta trvala několik století. Období bylo známo jako Doba tří císařů, jelikož se tři kurfiřti prohlásili právoplatnými císaři, a to hrabata Stirlandu, Talabeclandu a městského státu Middenheim.
Říše byla napadána zvenčí a rozdělena zevnitř, a tak se ocitla téměř na pokraji zániku; kdysi sjednocené státy nyní vystupovaly jako samostatné země. Podezírání a politikaření se u dvora staly pravidlem, zatímco prostí lidé živořili na troskách bývalé Říše. Vítězila anarchie, v divočině řádili bandité, po lesních cestách se plížily odporné bestie a kdysi kosmopolitní lid Říše se začal obracet do sebe a uzavírat se ve svých domovech.
Obrovská horda orčího vojevůdce Gorbada Železného spáru zničila stát Solland a vpadla do Reiklandu, úrodného srdce bývalé Říše. Tou dobou se politická moc dala měřit jedině mocí vojenskou a jakýkoli hrabě podporovaný ostatními hrabaty i lidem rozdělené Říše si mohl důrazně činit nárok na císařský trůn. Bylo kvůli tomu prolito mnoho krve a utraceno mnoho zlata po hledání bájných relikvií, jako byl například Marbadův runový tesák z Marienburgu, nebo kupování přízně starších ras v marné snaze o zlegitimnění nároků uchvatitelů moci.
Černý mor a skavení války
Roku 1111 říšského kalendáře vypukl za vlády neschopného císaře Borise Zlatobrala skaveny vypuštěný černý mor. Za císařova neschopného panování lid hladověl, armády byly opomíjeny a mnoho pohraničních opevnění zchátralo, zatímco vláda upadala a stávala se zbytečnou. Během této doby postihla Starý svět jedna z nejhorších katastrof. Desítky tisíc občanů zemřely během zimy, celé vesnice a městečka byla záhy zcela vylidněna nakažlivou nemocí rychle se prohánějící se Říší. Mrtví rychle přečíslovali živé, a když mor po čtyřech letech dozněl, plné tři čtvrtiny populace hnily v masových hrobech. Jediná dobrá věc byla ta, že se jednou z obětí stal i Boris Zlatobral s většinou dvora, umírající na svém hradě obklopen doktory, o nichž se věří, že pro císařovo uzdravení neudělali právě mnoho.
Ale bez vládce, dokonce i tak neschopného jako byl Boris, se Říše stala ještě zranitelnější. Odporní krysáci, skaveni, zaútočili se svého podzemního impéria, plenili a ničili všude, kde mor vykonal svůj účel, odhodláni převzít vládu nad světem. Zbývající lidé se semkli pod korouhví hraběte middenheimského, Mandreda, později známého Zabíječ skavenů.
Mandred sjednotil přeživší hrabata a vedl armádu proti skavenům vybojuje řadu krvavých bitev ve zpustošené říši. Poslední bitva byla vyhrána v bitvě na Vyjících kopcích, kde Mandred osobně sťal vůdce skavenů jediným úderem svého runového tesáku. Po bitvě nechal jeho lebku předělat do helmice, která navždy straší skaveny ve snech.
Rozpad jednoty
Země se začala vzpamatovávat, vesměs díky smrti Borise Zlatobrala a dynamické vládě nově zvoleného císaře Mandreda. Jeho ctnosti držely Říši pohromadě, dokud nebyl tragicky zabit otrávenou čepelí skaveního vraha. V dalších letech se pak kurfiřtský systém volicí císaře rozpadl.
Osobní spory, ambice a prostá žárlivost rozdělily kdysi spřátelené kurfiřty a ti se díky tomu nedokázali dohodnout, kdo z jejich středu by měl být korunován císařem. V trůní síni grafa z Middenheimu byla prolita krev, když tyto spory přerostly v násilí, a hrabata se rozjela do svých domovů se záští v srdcích.
Roku 1360 se Ottilia, kurfiřtka Talabeclandu, prohlásila císařovnou a vyhlásila válku svému sokovi, kurfiřtu stirlandskému. V následných letech císařská koruna měnila majitele tím více, čím se Říše rozpadala do několika válčících států. Během dalších několik stovek let byla zvolena řada císařů, jak jeden uchazeč za druhým vyhlašovali svůj nárok na trůn, a země se ponořila do hořké občanské války. Nakonec se ustálili císařové dva, a to zvolený císař a hrabě kurfiřt Talabeclandu následující císařovnu Ottilii. Roku 1547 se však hrabě Siegfried z Middenlandu rovněž sám prohlásil císařem, čímž kdy započala Doba tří císařů, ve které uchazeči hledaly spojence mezi ostatními provinciemi.
Samotné provincie se více méně staly nezvladatelné a po další století a půl bojovala hrabata se svými novými soky a povstáními ve vlastních zemích, ale i proti nepřátelům zvenčí. Poslední kapkou bylo, když byla dětská hraběnka Magritta z Marienburgu zvolena císařovnou a nejvyšší theogon její nárok odmítl uznat. Říše prakticky přestala existovat jako jeden národ.
