Tímto mistrem runotepcem byl Alaric, tvůrce některých z největších zbraní kdy použitých v boji. Po staletí tvorby byly runové tesáky darovány každému z císařských kurfiřtů. Někteří říkají, že století, které Alaric strávil u své pece výrobou runových tesáků, u něj vyvolalo posedlost a paranoiu. Jeho druzi považovali runové tesáky za Alaricův největší úspěch, ale runotepec sám odmítl přijmout, že dosáhl vrcholu svého díla.
Alaric hledal novou runu a časem nalezl obměnu runy kralování, runu věků. Ta by nejen udržovala a vytvářela moudrost každého ze svých nositelů a předávala ji všem následovníkům, ale dávala by nositeli možnost ovládat svůj vlastní osud. A kdo by ji nosil, stal by se pánem svého osudu a tedy osudu celé své rasy.
Ale Alaric zjistil, že ať použije na runu věků jakýkoli materiál, vždy se při posledním úderu roztříští. Kámen, železo, gromril, dračí šupiny, všechno se ukázalo příliš slabé, aby to udrželo mocné energie jeho nové mistrovské runy. Vyrazil hledat látku dostatečně silnou, aby unesla obrovskou moc runy. Po dlouhá desetiletí Alaric putoval po temných zákoutích Starého světa skrz hory a lesy. Nikde nemohl najít materiál, který hledal, a jak čas běžel, stával se více a více posedlým, což vedlo trpaslíky a lidi k tomu, aby mu dali nové přízvisko, Alaric Šílený.
Když procházel po tom, co je nyní Starou lesní cestou, ale tehdy to bylo sotva ušlapanou lesní stezkou, byl Alaric přepaden tlupou skavenů. Ač starý a sehnutý, byl Alaric veteránem mnoha bitev a snadno porazil odporné skaveny. Blízko však ucítil přítomnost, jak jen mistr runotepec může cítit, nějaké neznámé, ale neuvěřitelně mocné rudy. Následoval svůj zvláštní instinkt a hluboko pod spletitými kořeny mohutného dubu nalezl kus materiálu dost silného, aby udržel runu věků, vrásnivce, chaotitu. Alaric neváhal a vydoloval kus kamene ze země. Možná byla jeho kdysi moudrá mysl zastřena jeho strašlivou touhou stát se největším runotepcem, jakého svět kdy viděl, nebo možná zlo chaotitu dosáhlo jeho již oslabeného rozumu.
Další kapitola Alaricova příběhu se vypráví jen zřídka. Říká se, že putoval do Šedých hor, kde postavil velikou kovárnu poháněnou sopečnou mízou hor. Alaric pracoval na podivné rudě den a noc, dokud nevyrobil třpytící se korunu, na níž byla vyražena runa věků.
Když Alaric pohlédl na svůj výtvor, jeho mysl se vyjasnila. Byl zaslepen šílenstvím a posedlostí. Koruna nevytvářela osud těch, kdo ji nosili, ale místo toho vytahovala i nejmenší kousek zlých záměrů a měnila je do nádoby pro všechnu zášť každého dřívějšího vlastníka.
Alaric byl zděšen tím, co vytvořil, ale věděl, že koruna nemůže být zničena, takže se rozhodl ji skrýt. Putoval do Velkého lesa do větrem ošlehaných Vyjících kopců a sestoupil do hlubin vytěženého trpaslického dolu z dob před Válkou vousu, hledaje místo, v němž by korunu navěky ukryl. Alaric vytesal komnatu z živoucí skály, umístil korunu uvnitř a zapečetil komnatu nejmocnějšími ochrannými runami.
