Anghkor Prok byl krootím náčelníkem a svatým mužem, pod kterým se Krooti Pechu spojili ve svém boji proti orkům. Poté, co odmítl uvolnit místo u hostiny většímu Krootovi, dostal jméno Anghkor Prok, což je sousloví popisující býčího Krootoxe zarputile sedícího na svých zadních. Bylo to jméno, kterému ve svém životě dostál. Oslavován pro svou zuřivost v bitvě, začal být Anghkor Prok uznáván ve svém rodě jako vizionářský vůdce rozhodnutý zachovávat tradice a hodnoty krootského životního stylu. Dokonce ještě jako mladý byl Anghkor Prok slavným válečníkem, a když orkové napadli Pech, krootí domovskou planetu, byla jeho rasa válkuchtivými zelenokožci takřka vyhubena. Stále víc a víc jeho druhů bylo zabíjeno orky v jejich brutálních útocích na jejich domovinu, až nezůstalo na celém Pechu naživu víc než 50 tisíc Krootů.
Při jednom takovém útoku, hlavní orkský vojevůdce, Dregruk Chmurozub obklíčil zimní tábor rodu Anghkor Proka. Za úsvitu orkové tábor napadli a během minut byli stovky Krootů mrtví, mnozí z nich rozsekaní orčími choppas, když se pokoušeli překročit zamrzlou řeku. Anghkor Prok mluvil o tomto masakru jen ve svých pozdějších letech - a mluvil o matkách rozsekaných na kousky spolu s jejich dětmi, válečníky a mladými pobíjenými při útěku se svými rodinami. Stěží hrstka Krootů unikla z tohoto masakru. A jak nechali své mrtvé ve sněhu za sebou, Anghkor Prok se zapřísáhl, že se pomstí.
Tak byla připravena scéna pro hořkou válku mezi Anghkorem Prokem a Dregrukovými orky. Prok proti orkům spustil tu nejúspěšnější partizánskou války vůbec kdy vedenou krootím vůdcem a střetával se ze zelenokožci po zbytek zimy ve smrtících útocích udeř-a-uteč. Byl tak úspěšný, že orci byli donuceni stavět pevnosti v srdci krootího území táhnoucího se od Kamoynských hor na východě po výšinné lesy na západě. Odvaha Anghkora Proka byla legendární a jeho pověst se brzy rozšířila k ostatním z jeho druhu. Široce uznáván pro svou odvahu a moudrost, byl zvolen náčelníkem krootích rodů; poslední a největší nadějí pro svou rasu.
Jak se tři zástupy orských válečníků přesouvaly, aby obklíčily Anghkor Proka, povolal Prok své spojence do svého tábora v Kaikownských horách. Zde je vedl skrze rituální hostinu, nabízeje modlitby duchům velkých předků a stokrát řezaje do svých rukou na znamení oběti. Během tohoto ceremoniálu byl obdarován vizí, ve které viděl orky vtrhávající do jeho tábora stejně jako kroothawk sestupující z nebes. Inspirován svou vizí, vyrazil Anghkor Prok spolu s pěti tisíci válečníky do bitvy na Ledových pláních, překvapil Dregrukovy jednotky a donutil je ustoupit.
Na oslavu tohoto vítězství Krooti přesunuli svůj tábor do Údolí Řeky, kde se k nim přidalo dalších devět tisíc Krootů, kteří opustili svá území, aby následovali Anghkora Proka. Zde byli napadeni orky vedenými zbrklým válečným bossem Hnilotesákem, jehož těžce přečíslení Stormboyz vrazili do tábora, v naplnění vize Anghkor Proka, jen aby byli na nedalekém hřebeni zcela pobiti.
Po tomto vítězství se některé z krootích rodů rozhodly znovu hledat útočiště v Kaikownských horách, ale Anghkor Prok byl rozhodnut bojovat s Dregrukem. Vojevůdcův vztek nad porážkou do oblasti přitáhl tisíce další orků a ti po následující rok neúnavně pronásledovali Krooty skrz výšinné lesy. Ale Anghkoru Prokovi se dařilo neustále unikat.
Následovalo mnoho let marné války, až se k Anghkoru Prokovi dostalo zpráv o návratu exilantů, těch Krootů, kteří na svých válečných sférách opustili Pech, aby nabízeli své služby jako žoldáci. Anghkor Prok uvěřil, že tato chvíle byla příslibem zbavení se orků na Pechu a obnovení krootího způsobu života. Vysílaje posla k čerstvě dorazivším Krootům, vypochodoval v čele deseti tisíc válečníků na Planinu kostí, kde měl Dregruk svůj tábor.
Dregrukova armáda v průběhu let také utrpěla. Odříznuta od posil, jeho armáda se ztenčila na zlomek své původní síly. Krooti pojídali mrtvé orky, což bránilo tomu, aby se jejich počty znovu obnovovaly přirozenými způsoby. A nedostatek surovin na Pechu omezoval množství postavitelných válečných strojů.
Krooti se vrhli na orčí armádu ze dvou směrů. Následná bitvy byla krutá a trvala takřka celý den. Žádná ze stran nebyla ochotná ustoupit, ale nakonec byli orkové poraženi a jejich maso pozřeno během oslavy vítězství.
Anghkor Prok vedl své druhy po dalších devadesát let, vyhrávaje mnoho bitev, a, slavně, přísahaje na posvátném Kameni slibů spojenectví Říši Tau, než sám padl v bitvě proti orčím pirátům. Jeho tělo bylo pohřbeno na svazích Mount Kaikown, kde jeho hrob označuje vyřezávaný strom jagga. Anghkor Prok je dodnes mezi Krooty uctíván, nejen jako inspirativní vůdce a nebojácný válečník, ale zároveň i jako Kroot, jehož víra v tradiční způsob života mu dala prorocký náhled a jeho duchu propůjčila speciální moc.
