Nebeští Lvi mají dlouhou a skvělou historii, dlouhou přes čtyři tisíce let, ale události, které byly uvedeny v chod před desetiletími, mohou pro kapitulu znamenat zhoubu. Během Khattarnského povstání se pět kompanií Nebeských Lvů spojilo se silami inkvizitora Apollyona a pomáhalo mu v jeho zdrcujícím úderu proti vzpouře. Orbitální opevnění nestačila na bitevní bárky vesmírných mariňáků a počáteční přistání se obešlo prakticky bez odporu. Jak tažení postupovalo a počet vězňů zajatých Nebeskými Lvy rostl, zdálo se stále více jasnějším, že se jedná o podstatně větší povstání, než jim bylo oznámeno. Zkažení kněží Khattarnu upadli do uctívání odporného boha úpadku a vedli vládnoucí kasty ke zvrácenému uctívání Slaaneshe. Planetární obranné síly a místní regimenty imperiální gardy nemohly vzdorovat spravedlivé zášti vesmírných mariňáků, kteří snadno ničili jakýkoli odpor. Během tří měsíců bylo povstání rozdrceno a Nebeští Lvi nastoupili na své lodě a připravili se na cestu do své klášterní pevnosti na Elysiu IX.
Jak plavidla vesmírných mariňáků dosáhla orbitu, námořnictvo začleněné do imperiálních sil začalo bombardovat Khattarn a systematicky vymazávat každou stopu po životě na povrchu planety. Zděšení Nebeští Lvi ostře odsoudili inkvizitora Apollyona. Jejich velitel, kapitán Saul se pokusil zastavit bombardování, ale nebyl schopen předejít inkvizičnímu vymazání obyvatelstva planety. Nebeští Lvi nahlas odsuzovali inkvizitorovy akce a započali se sérií hlasité a veřejné kritiky jeho i celé Inkvizice. Delegace služebně starších důstojníků byla odeslána na Terru, aby podpořila jejich případ, ale jejich loď nedorazila. Šílená warpová bouře se rozpoutala kolem jejich lodi a odeslala je stovky světelných let mimo kurs a do prostoru drženého orky. Troska jejich plavidla byla nakonec objevena o téměř dva roky později. To však nedokázalo odradit Nebeské Lvy od jejich plánu a oni stále požadovali vyšetřování vyhlazení obyvatelstva Khattarnu.
Jejich úsilí nakonec vyšlo nadarmo. Inkvizice se nezodpovídá nikomu jinému než Císaři. S propuknutím třetí války na Armageddonu bylo Nebeským Lvům přikázáno mobilizovat celou kapitulu a rozmístit své síly v úlu Volcanus. Během měsíce jejich rozmísťování utrpěli Nebeští Lvi děsivé ztráty. Technologie poskytnuté jim na orky a rozmístění se ukázali žalostně nepřesnými a každou bitvu bojovali vesmírní mariňáci několikanásobně přečísleni a odříznuti od podpory. Někteří z vyšších důstojníků v kapitule si začali myslet, že se tak stalo úmyslně jako odplata za Khattarn, ale nemohli nic prokázat a neměli tak na vybranou nic jiného než pokračovat v normálním útoku na orky. V jedné katastrofální bitvě v Mannheimské průrvě byly zcela zničeny čtyři kompanie spojenými silami vojevůdce Thogfanga, jeho Garganty a břitvami Rychlostních Šílenců. Ztráty stoupaly a vyvrcholily záhadně dobře koordinovaným útokem na základní tábor Nebeských Lvů. Informace, které Nebeští Lvi dostali, hlásily, že Garganti jsou stále ve výstavbě, ale byli přitom zcela funkční a své zbraně měli zaměřené na ty samé pozice, ve kterých se Nebeští Lvi připravovali na útok.
Bitva běsnila po více než tři hodiny a stovky vesmírných mariňáků padly proti ohromnému množství orků. Spolehlivě přesná střelba z hor vybuchovala v táboře, neúprosně zaměřena na kapitulní apatykáře. Poslední kapitán Nebeských Lvů, Vularakh, byl sežrán Thogfangem. Je třeba poznamenat, že palba ostřelovačů byla původem imperiální. Vyčerpané síly nakonec dokázaly prorazit skrze okruh orčí střelby a probojovat si cestu zpět do úlu Volcanus. Jen devadesát šest bratří z Nebeských Lvů přežilo a co je horší, poslední z kapitulních apatykářů dostal zásah kulkou do hlavy během několika hodin po ústupu do úlu. když byl vedle svého Rhina.
Genoštěp padlých v té chvíli ležel neposbíraný na bojištích Armageddonu a přeživší bitevní bratři přísahali zemřít vedle svých padlých, bojovat do posledního dechu, který bude vycházet z jejich těl. Hledaje poslední nadějí na vykoupení, Ekene Dubakuk požádal reclusiarchu Grimalduse z Černých Templářů, aby Nebeským Lvům udělil poslední pomazání, než se odeberou zemřít do Mannheimu. Grimaldus odmítl a seřadil poslední obránce úlu Helsreach k pochodu po boku Nebeských Lvů. Grimaldus věřil, že pokud by čest Nebeských Lvů byla zachráněna tím, že zničí orčí základnu, přeživší se nakonec odeberou zpátky na svůj domovský svět. To se nakonec podařilo, za cenu ztrát téměř všech Nebeských Lvů, ale Ekene Dubakuk nakonec Thogfanga s Grimaldusovou pomocí zabil. Teprve pak se do boje zapojili i Černí Templáři a boj skončil vítězstvím.
Nejvyšší maršál Helbrecht přinutil Dubakuka složit přísahu pána kapituly, aby vedl zbytek Nebeských Lvů, daroval mu starobylou zbroj, datující se až k Velké křížové výpravě, která stále nesla heraldiku legie Imperiálních Pěstí, a křižník Čepel sedmého syna spolu s několika Černými Templáři na pomoc ve znovuobnovení této hrdé kapituly.
